Tedy pochopitelně podle publika, ke kterému se jeho přiznání dostane. Nejde přitom o jednotky osob, které by navíc byly nějak vyšinuté. Naopak si troufáme říct, že většina z nich dokáže o životě smýšlet naprosto střízlivě a rozhodně jim nechybí sebereflexe, jak je to často u těch, kteří si „nasekají“ děti klidně čtyři, aniž by je dokázali pořádně živit, šatit a hlavně vychovávat a rozvíjet.
Dobrovolně bezdětné zatím vynecháme, ti jednoduše mají jasno v tom, že vlastní děti ve svém životě nechtějí, i když na konci článku uvidíš, že a proč není radno to „lámat přes koleno“. Pojďme se spolu podívat na ty, kteří se rodiči už stali, ale jsou z toho všechno, jen ne šťastní. Z větší části se k tomu přiznávají ženy. A aby ne – jsou to totiž v drtivé většině ony, kdo nakonec zůstává s dětmi doma a místo prestižní práce vyměňuje pleny s exkrementy, kojí, uklízí a každý den je pro ně prvních několik let stejný.
Rodičovství je posvátné a musí být hezké
Jistě, chápeme, že díky rozmnožování jsme tady. Jen díky tomu, že se naši prarodiče rozhodli mít děti a naši rodiče se pak odhodlali k tomu samému. A generace před nimi taktéž. Na druhou stranu už nejsme v pravěku ani středověku, abychom museli všichni považovat plození potomků za jediný opravdový smysl života.
Společnost nám ale neustále vnucuje opak a 99 % tvrdí, že rodičovství je krásné, nádherné, pohádkové, teprve s ním si uvědomíš podstatu svého bytí a kdo ví, co ještě. Jen málokdo upřímně řekne „hele, je to opruz, všude po*raný plíny, bolavý prsa, šílený šestinedělí, zdravotní komplikace kvůli těhotenství, každej den stejnej, kamarádky jsem neviděla čtvrt roku, připadám si už jak nesvéprávná“.
A kdo o tomhle, o rodičovství, řekne něco nepěkného, je vyvrhel. Zmetek, skoro bez práva na život. My naopak litujeme ty, kteří museli smysl života najít v plození dalších existencí.
Přiznání v tomhle případě není polehčující okolnost
Možná všechny ty dobrovolně bezdětné nesčetněkrát napadlo, jestli nejsou divní, když jim tohle připadá nehezké, ba dokonce i odporné. Než se konečně a zaplať pánbůh se všemi těmi „přiznáními holek“, „přiznáními číšníků“ a „přiznáními na mateřské“ objevila přiznání k tomu, že pořídit si dítě byla životní chyba. Tyhle ženy (jsou v převaze) se buď nechaly zblbnout vlastními hormony, přemluvit partnery nebo podlehly všeobecnému přesvědčení, že všechno, co má dělohu, musí být těhotné a rodit (a následně se o výsledek „snažení“ starat).
Ze všech těch anonymních doznání mrazí, ale mluvit by se o nich mělo. Neustále je nám všem totiž vtloukáno do hlavy, že těhotenství je nejkrásnější období ženy (kdy se jí orgány tlačí a rolují kamsi, aby měl plod místo pro svůj vývoj), na bolest při porodu hned zapomene a dítě si zamiluje, i když třeba nejdřív nad jeho pořízením váhala (ne, mateřská láska skutečně nepřichází automaticky s tím, že máš potrhanou vagínu nebo rozříznuté břicho).
bigstock-lonely-and-sick-woman-sitting-72666034.jpg
Říká se, že všechna ta zdánlivě nekonečná primitivní péče je nádherná, mateřská láska je přece nadevše. Že z toho ženám, zvlášť těm inteligentnějším, kapalní mozek a místo práce na velkých a důležitých projektech tráví dny monotónní činností, u které akorát tak mentálně zakrní, to si spousta lidí myslí, ale (skoro) nikdo to neřekne nahlas.
Čeho rodiče nejvíc litují? Především nesvobody
Jakmile se staneš rodičem, jsi prostě otrok. Už to nejsi ty, o koho se staráš. Jsi na posledním místě. Jestli jsi žena, tak tuplem. Na prvním místě je dítě, daleko za ním partner (a partnerství tím může neskutečně trpět) a až někde hodně vzadu je žena, její mastné vlasy, vytahané tepláky a mozek myslící ve smyčce kojit – přebalit – uklidit – uvařit.
Druhý nejčastější důvod, proč lidi litují, že mají děti, je spíš jen špatné načasování. Ten, kdo měl děti ve 20 letech, by je radši měl aspoň o 5 nebo 10 let později, aby stihl něco sám zažít. Něco jiného než výše zmíněné životní „highlighty“.
Další jsou ve hře ztráty. Vyjma svobody rodič ztrácí i vydřené peníze, milovanou práci (i když s trochou štěstí jen dočasně), pracovní kolektiv, kamarády, koníčky, možnost nevázaného cestování a nezřídka i partnera. Že je příchod dítěte do vztahu velký zásah, to se ví. Navzdory tomu, že pravděpodobně vzniká z lásky, to ale dva lidi dokáže naprosto odcizit, neřkuli znechutit jednoho druhému navzájem. Připočítejme tak často zmiňované hádky partnerů kvůli rozdílnému pohledu na výchovu dětí a je vymalováno.
Nezvládnuté rodičovství je další věc. Dítě je buď extra problémové, nebo je špatně vychované. Obojí vede k totální frustraci, ze které se rodič jen těžko někdy vyhrabe. Úzkost může gradovat s pocitem, že jako rodič neděláš dost. Buď je to pravda, ale nedokážeš s tím ani při nejlepší vůli něco udělat, nebo na sebe kladeš vysoké nároky.
5 dobrovolně bezdětných, kteří mají jasno
Slíbily jsme, že sem dobrovolně bezdětné nebudeme tahat, ale přece jen musíme. Je totiž spousta důvodů a argumentů, proč se nepodvolit tlaku společnosti, která hlavně na ženy v tomhle ohledu působí až nesnesitelně. A když to víš se střízlivou hlavou aspoň v 25 letech, není o čem diskutovat.
Jana (28): „Mám dost nepěknou povahu po otci, na všechny mám přísné měřítko a zároveň zrovna neoplývám trpělivostí. Tohle všechno jsem z otcovy strany pociťovala jako dítě a obávám se, že jaký byl on otec, taková bych já byla matka. A to si prostě nevezmu na triko.“
Adam (30): „Když jsem viděl, jak se po porodech smrskly mozky i životy mých kamarádek a spolužaček z vysoké na minimum, uvědomil jsem si, že bych nerad s takovou partnerkou žil. Bylo to asi před dvěma lety, přítelkyně o dětech začínala mluvit. To byl důvod našeho rozchodu, i když jsem ji hrozně miloval.“
Agáta (38): „Já tušila už od puberty, že mateřství není nic pro mě. Pak se k tomu přidala diagnóza, mám bipolární afektivní poruchu. Nedokázala bych se o dítě soustavně a řádně starat, bylo by nešťastné. Jsem ale naprosto spokojená, mám bezva práci, skvělého partnera (což nutně neznamená, že by to byl skvělý otec a staral by se, kdybych já nemohla!) a dva nádherné psy, za které bych klidně položila život.“
Denisa (35): „Od základky až do maturity jsem se cítila strašně nesvobodná. Bydlela jsem, kde jsem to neměla ráda, musela jsem dělat, co mě nebavilo, protože to byla jediná vstupenka do velkého světa. Na vejšce jsem získala relativní svobodu, dneska dělám práci, kterou miluju, bydlím na svém vysněném místě, jsem single a můžu si dělat absolutně, co chci. Tohle už si vzít nenechám. Navíc mě děsí takové to dělání a kontrolování domácích úkolů s dítětem. Připomínalo by mi to celé ty roky nesvobody a rozhodně nehodlám řešit, jestli si „můj miláček“ nezapomněl doma cvičky nebo za školou nekouří.
Karolína (20): „Jsem čerstvě po škole a chci hodně cestovat, potkávat nové lidi, poznávat různé kultury a pomáhat tam, kde to má smysl. Ráda budu plýtvat penězi a energií, když to pomůže seniorům, k nimž mám úctu, nebo zvířatům, která zbožňuju. Ale do dětí, z nichž nevíte, co vyroste, to sypat nechci.“
Máš pochopení pro ty, kteří litují, že stali rodiči, nebo je odsuzuješ? Dej nám vědět v diskuzi pod článkem!
