Dneska už je tak nějak normální, že když dítě, rodič, kamarádka, partner nebo kdokoli jiný blízký „vyfasuje“ diagnózu, snažíme se o ní najít co nejvíc informací.
Nepotřebujeme znát složitosti a latinské názvy všeho kolem. Chceme většinou jen pochopit, o co s takovou diagnózou jde, co se v nemocném odehrává, čím mu pomoct a co naopak určitě nedělat.
To, čím můžeš člověku s depresí hodně ublížit, jsou výroky, které se i přes současnou osvětu o duševním zdraví stále drží a nepoučení se je nezdráhají použít.
O co při depresi jde?
Depka není deprese, to prosíme neplést. Deprese není špatná nálada, kterou si přineseš domů z práce a ráno už o ní skoro nevíš. Deprese neboli depresivní porucha je závažné psychické onemocnění (které se propisuje i do tělesné schránky), které je třeba adekvátně řešit podle toho, jestli dotyčný trpí lehkou, středně těžkou nebo těžkou formou.
Deprese jako taková není smrtelně vážná. Neohrožuje život způsobem, jaký známe třeba od rakoviny. Ale k úmrtí může dojít při jejím neléčení – pacienti ve skutečně závažném stavu se uchylují i k sebevraždě.
Co je při depresi důležité?
Kromě samotné léčby, která někdy spočívá v terapii a někdy i ve farmakoterapii (a samozřejmě v kombinaci obojího), je pro pacienty s jakýmkoli psychickým onemocněním důležité pochopení od jejich okolí. Přijetí. To nejhorší, co může nastat, je bagatelizace duševních problémů od někoho, na kom pacientovi záleží. Právě z ní a z neznalosti pak vycházejí výroky, které dokážou pořádně ublížit.
Katastrofa může přijít třeba po „musíš myslet pozitivně“
A tady už je slíbená hitparáda výroků, které jsou tím posledním, co potřebuje člověk, jenž právě prochází depresivní epizodou, slyšet. Jako někdo, kdo už přes 10 let s depresemi bojuje, ti taky hned vysvětlím, v čem je kámen úrazu.
#1 Musíš myslet pozitivně
Pozitivní nastavení mysli je sice super, ale někomu, kdo je v akutní fázi deprese, je asi tak blízké jako Eskymákům sluníčko jižní Itálie. Zkušenost s depresí je nepřenosná, ale přesto se pokusím to vysvětlit. Během deprese cítíš prázdnotu, nicotu, pláčeš, můžeš se vztekat, jsi vyčerpaná a jediné, co si z celého srdce přeješ, je nebýt. Prostě se vypařit ze světa.
Pozitivní myšlení může zahrnovat jedno jediné – jistotu, že akutní fáze zase přejde, ať už za pár hodin, nebo dní. Deprese totiž vždycky přejde, akorát u každého může trvat jinak dlouho.
#2 Z čeho máš depresi? Vždyť se ti nic nestalo!
Deprese se u tebe sice může rozvinout po nějaké strašlivé životní události, ale taky vůbec nemusí. Je dokázáno, že depresí trpí i lidi, kterým se během života nic hrozného nestalo (i když je diskutabilní, jaký dopad na ně měly „běžné“ události typu rozvod rodičů nebo snaha zavděčit se jim a naplňovat jejich představy).
Tenhle výrok by si tak jednou provždy zasloužil zmizet. Deprese je totiž onemocnění limbického systému. Limbický systém je součást lidského mozku, tedy lidského těla. Je tedy stejně „moudré“ se ptát, z čeho se máš depresi, když se ti nic „pořádného“ nestalo, jako ptát se, z čeho máš cukrovku nebo nádor, když se ti nic „pořádného“ nestalo. Chápeme se?
#3 Potřebovala bys mít pořádné starosti
Nevsadila jsi na svatbu hned po škole, stavbu rodinného domu, aspoň dvě děti a samozřejmě manžela? Tak to žiješ jinak, než se sluší a patří. A z čeho si myslíš, že máš ty deprese?
Deprese samozřejmě často souvisí se životním stylem. Ale rozhodně ti ho nemusí vyvolávat to, že ráda věnuješ svůj čas práci, která tě baví, jsi single a volný čas trávíš v přírodě se psím parťákem. Tedy pokud patologicky netoužíš po tom výš zmíněném modelu.
Když si žiješ relativně bezstarostný život, máš podle společnosti tak nějak automaticky moc času sama na sebe a na to, aby ses „v sobě neustále šťourala“ a „zaobírala se blbostmi“.
To poslední, co člověk s depresemi potřebuje, jsou výčitky, že nemá na krku děti a v práci na něj denně kvůli něčemu neřvou. Jak si ale myslíš, že by to dopadlo, kdybys ty děti měla? Jednoduše bys je zanedbávala. Neměla bys na ně totiž energii. Protože ti ji spolehlivě odčerpá deprese.
#4 Jsi zdravá, máš práci a rodinu. Co víc jako chceš?
Tohle, přesně tohle řekni člověku s depresí, pokud chceš jeho stav mnohonásobně zhoršit, prohloubit, a ještě v něm vyvolat pocit viny. Depresí opravdu nemusí trpět jen ti, kteří žijí ze dne na den, bojují se zákeřným tělesným onemocněním nebo jsou zrovna sami.
Věř, že když někdo jednou zažije skutečnou depresi, nepřeje si nic jiného, než aby se to neopakovalo. Takové štěstí ale většina z nás nemá a nezřídka se s ní potýkáme celý život. A je úplně jedno, jestli se nám nadpozemsky daří, nebo nám zrovna někdo zemřel.
shutterstock_2473319699.jpg
#5 Deprese, jo? Tak se teď říká lenosti?
Jedním ze symptomů deprese je neskutečná únava. Nepředstavitelná. Při náběhu deprese spoustě z nás ztěžknou ruce a nohy. S oblibou říkám, že je to jako jízda se zataženou ruční brzdou. Pořád se snažíš dupat na plyn, ale přes tu „ručku“ to prostě naplno nerozjedeš. Jsi ráda, když to rozjedeš tak na 20 %, takže si vyčistíš zuby, vyvenčíš psa, dáš si sprchu, a když to dobře půjde, zpacifikuješ špinavé nádobí.
Přední český psychiatr Cyril Höschl popsal příchod deprese jako nástup pravé a nefalšované chřipky se čtyřicítkou horečkou – jsi příšerně unavená, všechno ztěžkne, nic nezvládneš. Jsi ráda, že se dotáhneš do postele. Tak. Při depresi chybí jen ta horečka.
Lidi s depresí prostě zalehávají do postele, protože se cítí vyčerpaně (i když některým to naopak neprospívá). Nejspíš z toho „nevěřící Tomášové“ s oblibou dávají rovnítko mezi depresi a lenost. Pokud si chceš tohle přesvědčení udržet, aspoň ho nevyslovuj nahlas.
#6 Deprese není nemoc, je to jenom v hlavě
„Hele, každej máme občas blbou náladu, si to tak neber.“ Uf, další hřebíček do rakve. Když týpek s horko těžko dodělaným učňákem vyhodnotí, že deprese není nemoc, tak co na to říct? Když to vypustí z úst někdo vzdělanější, od koho bys to přesto nečekala, je to ale ještě horší.
Hlavou ti totiž proběhne „je mi mizerně a mí blízcí mi to nevěří, jsem za simulanta, který si vymýšlí, nikdo mě nepodpoří“. Vlna viny a výčitek vůči sobě samému je to poslední, co takový člověk potřebuje.
Věř, nebo ne, většina z nás se v tom, že má tuhle diagnózu, nevyžívá. Dokonce se často snažíme, aby nás osobnostně nedefinovala, i když je to mnohdy dost obtížné. Opravdu nepotřebujeme, aby nám někdo v překladu řekl „to, na co si tu stěžuješ, je jenom tvůj výmysl“.
#7 Jdi si zaběhat!
Nebo taky jógu bychom všichni s depresí mohli vyzkoušet. Jakákoli fyzická aktivita je údajně ku prospěchu duševního zdraví. Ale ne v akutní fáze deprese. To už je na takové pokusy pozdě. Jak už totiž padlo, deprese znamená i absolutní ztrátu fyzické energie. Chceš jenom lehnout a spát (a někdy si taky přeješ se už neprobudit).
I když tak třeba miluješ procházky se psem, a dokonce se o ně několikrát pokusíš, když se do tebe začíná opírat deprese, po 100 metrech si přeješ jediné – vrátit se domů, protože máš pocit, že vypustíš duši. Taková procházka je utrpení a nepomáhá. Natožpak běh, proboha!
#8 Nesnažíš se jenom upoutat pozornost?
Nevím, jestli to bylo horší v dobách, kdy se o duševním zdraví (a nemocech) moc nevědělo, nebo teď, když jede osvěta na plné obrátky, takže má svět pocit, že každý, kdo řekne „mám deprese“, se jenom potřebuje zařadit do škatulky, která je zrovna módní.
Potřetí tu ale říkám, že každý, kdo zažije depresi, už by ji nejradši neopakoval. A už vůbec jejím prostřednictvím nechce strhávat pozornost.
Jasně, je možné, že se to někoho opravdu týká. Typicky ale lidí, kteří na sebe pozornost strhávali už dřív a jinak. Kteří po ní bažili i za jiných okolností. Ale tenhle výrok taky radši spolkni, protože bys jím mohla ublížit někomu, koho se fakt ani trochu netýká.
#9 Kdyby ses víc snažila, tak bys nebyla takhle smutná
Víceméně se tím vracíme k tomu pozitivnímu myšlení v úvodu téhle plejády výroků. Když nastoupí deprese, jakákoli motivace, a tedy snažení, je úplně v čoudu. A depresi nezlomíš vůlí, stejně jako nepřesvědčíš tělo, aby při diabetu II. typu správně a samo od sebe reagovalo na inzulín.
Když se konečně dostaneme z akutní fáze deprese, můžeme se snažit a spousta z nás to určitě dělá. Někdo se dokonce díky depresi naučí radovat se z maličkostí. Jako nesmírné pozitivum bere už to, že zrovna není v depresi. Ale jakmile nastoupí deprese, ani to sebezářivější sluníčko fakt nepomůže a „snaha“ v tu chvíli neexistuje.
#10 Lidi jsou na tom mnohem hůř než ty
Jsou. O tom není sporu. Už jen proto, že mám střechu nad hlavou, pěknou práci, slušné ohodnocení, fungující zdraví, rodinu a kamarády. Ale jak má tenhle výrok pomoct někomu, kdo je právě duševně šest stop pod zemí? Jak?! To se máme začít povinně radovat ze života proto, že někdo je na tom hůř?
Smutné je, že tohle dokáže říct laik. Horší je, když to vypustí z úst psychiatr. Ten, kdo by ti měl ze všeho nejvíc rozumět a z toho nejpříšernějšího bahna ti pomáhat ven. Lidi na tom můžou být sebehůř. Ale já jsem já. Já potřebuju, abych na tom byla líp já. Abych já dostala adekvátní péči.
Můžu si znovu vzít na paškál tu zmíněnou cukrovku. Zasloužíme si snad péči až tehdy, když nám mají amputovat nohu, protože do té doby jsme na tom vlastně celkem dobře? Asi ne, že?
Pokud někdo z tvých blízkých trpí depresí, vymeť si tyhle výroky z hlavy, jinak mu ještě víc ublížíš. Místo toho nabídni své pochopení a svůj čas. Dej dotyčnému najevo, že se na tebe může kdykoli obrátit. A neboj se ho jen vyslechnout bez návrhů nějakého řešení. Způsobů, jak člověku s depresí pomoct, totiž laik moc nemá.
Autorský článek
Použité zdroje:
- psychologie.cz/co-blbnes-seber-se
- kapitolyozdravi.cz/clanek/priznaky-deprese-jak-ji-poznam
- youtube.com/watch?app=desktop&v=J672-rOrI7A