Stejně jako je individuální každý z nás, je proměnlivý i průběh tohohle nepříjemného onemocnění. Pokud ti ale lékař chřipku diagnostikuje, budeš aspoň rámcově vědět, na co se v nebližších dnech připravit. A věř, že se ti to nebude líbit. Na druhou stranu při běžném průběhu máš za pár dnů klídek. Tady je moje reportáž přímo z postele.
Čtvrtek – den první: práce, zábava a noc v pekle
Zpáteční let ze Skandinávie byl vlastně takovou čekárnou u lékaře v deseti kilometrech nad zemí. Nebyla řada, která by nesoplila, nebo ulička, ze které by se neozýval urputný kašel. Na období, kdy jsme nosili roušky snad i do lesa, jako by se úplně zapomnělo. V celém letadle ji neměl ani jeden cestující! A v tu chvíli mi bylo jasné, že tohle moje imunita prostě nedá.
Třetí den po návratu jsem jela ve svojí běžné rutině. Práce, domácí povinnosti, nějaká ta zábava. Už od rána mě ale podivně pobolívala hlava, což jsem přičítala na vrub nevyspání. Po ulehnutí do postele jsem nicméně věděla, že si mě ten prevít bacil našel. A taky že ano. Zatímco ještě pár hodin zpátky jsem mohla skály lámat, teď jsem se zmítala v horečkách, které atakovaly 39 °C.
K bolestem hlavy se přidaly neuvěřitelné bolesti svalů a kloubů a na těle neexistovalo asi jediné místo, které by nebylo zrádným virem zasažené. Imunita pracovala na plné obrátky a rozjela obrannou reakci vůči nezvaným návštěvníkům. Třepala se mnou zimnice, přidal se suchý kašel a během noci se mi nepodařilo zamhouřit ani oko.
Pátek – den druhý: bolesti hlavy byly ukrutné, horečky neustávaly
Manžel mě před víkendem dovlekl k lékaři. Ten diagnostikoval chřipku A, doporučil tlumit symptomy, hodně tekutin a kontrolu při zhoršení zdravotního stavu. Z původně nepříjemné bolesti hlavy se stala bolest nesnesitelná.
Tělo jsem měla v jednom ohni a neexistovala poloha, ve které by mě něco nebolelo. Spánek byl luxus, který jsem si mohla dovolit jen na pár hodin. Pak mě zase vzbudily šílené bolesti, které vystřelovaly do zubů i kořínků vlasů, nebo kašel.
Horečka se šplhala ke 40 °C. A byť jsem zarputilý „nesrážeč", byla jsem nadcházející den rozhodnutá sáhnout po čemkoliv, co by mi aspoň na pár hodin od nesnesitelných stavů ulehčilo. Na jídlo jsem neměla ani pomyšlení, a tak jsem bolavé tělo aspoň prolévala hektolitry bylinkových čajů a ovocných šťáv. Slovní spojení „ležet jako placka" dostalo v mém případě zcela nový rozměr.
shutterstock_2316044763.jpg
Sobota – den třetí: mám halucinace a přestávám si hrát na hrdinku
Třetí den byl bez nadsázky nejhorší. Z nedostatku živin a kvůli vysokým teplotám jsem začala blouznit. Pokud se mi na chviličku podařilo usnout, v podstatě jsem nevěděla, co je sen a co realita. I přes hektolitry vypitých čajů jsem ze sebe nedostala ani kapku potu. Horečky neklesaly a já si konečně přestala hrát na hrdinku.
Po čtyřech hodinách mi na střídačku přinášel úlevu ibuprofen a paracetamol. Nešlo ale o žádné čtyři hodiny bez horeček a bolestí. Léky vždycky zabraly maximálně na hodinu, v lepším případě na hodinu a půl.
Sobotní večer byl kritický. Skrze neklesající horečky jsem vážně přemýšlela o pohotovosti, což jsem si poměrně záhy rozmyslela hned poté, co jsem „vyrazila" do koupelny a musela se třikrát vrátit, protože bych se jinak vyvrátila.
Moudré knížky mluvily o tom, že horečky u chřipky většinou začínají klesat až po třech dnech. Takže jsem zatnula zuby (no, nejdřív jsem sepsala závěť a manžel mi musel svatosvatě slíbit, že už se víckrát neožení), zapila další várku léků (ledvinám a játrům se omlouvám) a snažila se usnout.
A v tuhle noc se to konečně zlomilo. Během několika hodin jsem se musela třikrát převlékat. V opačném případě bych asi odplavala k sousedům i s celou postelí.
Neděle – den čtvrtý: to nejhorší (snad) mám za sebou
V neděli mi bylo o poznání líp. Horečky začaly pomalu ustupovat, bolesti svalů a kloubů už nebyly tak výrazné. Co mě ovšem trápilo nejvíc, byla neuvěřitelná únava. Spát dvanáct hodin vkuse? Něco, co pro mě bylo naprosto nemyslitelné, se stalo nevyhnutelností.
Nevnímala jsem okolní svět ani čas. Neměla jsem hlad, jen ukrutnou žízeň. Při sebemenší snaze vstát z postele mě do ní zase hezky zpátky poslaly přicházející mdloby a neuvěřitelná únava, kterou jsem nezažila ani během první vlny covidu.
Suchý kašel se proměnil na vlhký a můj současný stav navíc ještě „podpořila" nejhorší mužská nemoc na čtyři – rýma! Do toho se moje střeva naprosto zbláznila. A já mám dojem, že jsem si už vyšlapala cestičku kobercem z ložnice až na záchod.
Pondělí – den pátý: začínám se vracet zpátky do života. Ale pomalu!
Ne, fakt jsem se ráno nevzbudila zdravá, z uší mi nevystřelily konfety a já za zvuku fanfár nevyrazila nadšeně do práce. Do pracovního procesu se vracím jen velmi, ale opravdu velmi pozvolna a opatrně. Ne že bych tenhle návrat nechtěla urychlit, chřipkou vyčerpané tělo mi ale pěkně rychle zatne tipec, když jsem podle jeho názoru mimo postel víc, než je aktuálně potřeba.
Nejsem zvyklá dlouho marodit. A už vůbec ne s nemocí ležet skoro týden v posteli. Chřipka ti ale nedá na výběr. Ta mrcha si zkrátka dělá, co chce, a rozhodně nedbá toho, jestli jsi workoholik nebo máš zítra termín odevzdání důležité práce.
Říká se, že opravdovou chřipku člověk dostane jednou, maximálně dvakrát za život. Já se s tou potvorou potkala jednou jako dítě. A budu pevně doufat, že naše letošní setkání bylo fakt poslední…
Autorský text
