Každý z nás má určitě ve svém okolí někoho, s kým není možné dokončit jedinou větu. Prostě není! O něčem začneme vyprávět a dotyčný nám bez pardonu vletí do myšlenky i do řeči. Například ty začneš mluvit o tom, že jste s kolegyněmi byly na víkend v Jihlavě. Než se vůbec dostaneš k tomu, že tam bylo fakt okouzlující prostředí, už pětkrát tě (ne)posluchač přerušil s tím, že: „Jo, my jsme s rodinou jednou taky byli v Jihlavě. Jako ano, sice už je to pár let, ale pamatuju si, že se nám tam taky líbilo. Hlavně si vzpomínám, jak tam…“ Bla bla bla.
Jasně, plamenná a živá diskuze je úžasná věc, ale účastníci by měli mít stejný prostor. Jinak to není debata, ale monolog. A stýkat se s někým, kdo neustále skáče do řeči, je pořádně vyčerpávající. No ne?
Co o nás skákání do řeči vypovídá
U cizích lidí se to dá ještě jakž takž snést. Tam více méně o nic moc nejde. Ale v blízkém okolí už je to opravdový problém, i když se to na první pohled třeba nezdá. S blízkými lidmi, s rodinou nebo s partnerem, s přáteli, jsme totiž v častém kontaktu. Pokud tak skáče do řeči někdo nám nebo jsme dokonce my tím, kdo neustále někoho přerušuje, vysíláme k okolí víc, než si vůbec uvědomujeme. Co konkrétně to ostatním servírujeme a jak působíme, když věčně skáčeme do řeči?
- Tímhle zlozvykem dáváme jasně najevo, že nás nezajímá to, co říká někdo jiný. Nezajímá nás jeho vyprávění a svoji vsuvku považujeme za důležitější, za zajímavější.
- Ukazujeme, že nemáme k vypravěči úctu ani respekt.
- Každým skokem do řeči posíláme k druhému signál, že si nevážíme jeho času, který investuje do komunikace s námi.
- Působíme tak, že se povyšujeme. A je úplně jedno, jestli je nabourání do řeči v dobrém úmyslu. Když například chceme někoho opravit nebo doplnit, i s tím se dá počkat až na chvíli, kdy svou řeč dokončí.
- Vysíláme k ostatním, že jsme bezohlední. Ano, přesně tak to je a můžeme namítat, co chceme. Můžeme se teď například začít obhajovat, že bezohlednost přece vypadá jinak a že to určitě není náš případ. Tak ne. Bohužel. Člověk, který někomu skáče do řeči, bezohledný skutečně je. Tečka.
- Ponižujeme tím druhé v tom smyslu, že jejich myšlenky i prožitky jsou nezajímavé a mluví o nich zbytečně.
- Ukazujeme se ve světle někoho, komu komunikace nejde. To, že si vždy dokážeme urvat slovo, nevypovídá o tom, jací jsme super dravci. Naopak. Působíme jako někdo, kdo rozmazleně hrabe veškerou pozornost a jedině to naše slovo je přece to nejzajímavější.
bigstock-father-gesturing-and-talking-w-386137744.jpg
Jak se skákáním do řeči pracovat
Odborníci by nám jistojistě schůdné cesty ukázali a je to tak v pořádku. Ale i selským rozumem a s citem se dá na pár funkčních technik přijít.
Když jsme skokani
- Než cokoliv řekneme, zapřemýšlejme, jestli to fakt nepočká.
- Vzpomeňme si, jak působíme, když nikoho nenecháme nic dokončit.
- Představme si, jaké by to bylo, kdyby tohle někdo dělal nám.
- Dopřejme druhému v debatě čas, aby řekl svoje, i když mu to třeba chvíli trvá.
- Uvědomme si, že lidí, kteří se s námi budou chtít bavit, bude pořád míň a míň, pokud s tímhle zlozvykem nepřestaneme.
- A nakonec? Nikdy se nic pořádně nedozvíme, když nenecháme nikoho domluvit. Všechno pak půjde tak nějak mimo nás.
Když je skokan někdo jiný
- Nenech si skákání do řeči líbit.
- Upozorni dotyčného na to, že tě přerušil.
- Udržuj oční kontakt.
- Zvedni při přerušení prst a zdůrazni, že teď mluvíš ty.
- Připomeň skokanovi, že tohle opravdu není slušné. Třeba se zastydí.
Nechává tě skákání do řeči chladnou, nebo ti vadí? Dej nám vědět v diskuzi pod článkem!
Použité zdroje: zdroj 1, zdroj 2, zdroj 3, zdroj 4, zdroj 5
Autorka článku: Bára Klímová