„Tak přesně tyhle hlášky, poznámky v žákovské a od okolí mě trápí několik dlouhých let. Náš dvanáctiletý David je živé stříbro. Neposedí na jednom místě, nevydrží u rutinní činnosti, je ho zkrátka všude plno. Nevychovaný ale není, jen mu byla diagnostikována porucha známá jako ADHD. Mé okolí to ale nechápe,“ tak začíná jeden z e-mailů, který nám dorazil minulý týden do redakce.
„David téměř nemá kamarády a jeho žákovská se plní jednou poznámkou za druhou. Pro ostatní je to nevycválaný spratek a já jsem prý na něj krátká. Bohužel nikdo nevidí, nebo nechce vidět, jak složité je vychovávat dítě s touto nemocí vzhledem k všeobecnému názoru, že ADHD je pouze vymyšlenou poruchou.“
Za nás žádné á-dé-há-dé neexistovalo
„Tohle je asi nejčastější hláška, kterou slýchám od osob o generaci či dvě starších, než jsem já. A za nic na světě se mi nedaří vysvětlit jim, že děti s ADHD se tady v posledních letech nevyrojily jen tak ze země. Vždycky existovaly, jen je okolí schovávalo nebo maskovalo za nevychované spratky, kteří byli biti jako žito. Neexistuje přece nemoc, kterou by nespravilo pár dobře míněných facek, viďte? Alespoň to je tedy názor mého okolí.
David má sice ADHD diagnostikovanou a mnohdy není jednoduché s ním vyjít, ve skrytu duše je to ale nesmírně vnímavý a hodný chlapec, který dává svou náklonnost vůči okolí najevo velmi zvláštním, přesto však krásným způsobem. Porucha mu byla diagnostikována v druhé třídě základní školy, bohužel mi přijde, že k jeho diagnóze učitele vůbec nepřihlížejí. Rozhodně tedy neříkám, že by měl být jinak hodnocen, pokud ale někdo ví, že má ve třídě dítě se zvláštními potřebami, měl by k němu změnit svůj přístup.“
„Zvažte speciální nebo praktickou školu“
„Když měl David přestoupit na druhý stupeň, zavolala si mě do kabinetu jeho třídní učitelka. Bez jakýchkoli vytáček mi sdělila, že by bylo dobré zvážit pro Davida nástup do speciální nebo praktické školy. Prý si s ním neví rady ani ona, ani její kolegové a David se mezi dětmi určitě také trápí, protože ho spolužáci neberou. Padla také slova o šikaně. Tím, kdo šikanuje, měl být právě můj David, což jsem kategoricky odmítla.
Na druhý stupeň už můj syn chodí jinam. Díky spolupráci s pedagogicko-psychologickou poradnou mu byl přidělen asistent, se kterým přece jen každodenní školní rutinu zvládá o něco líp. Zároveň jsme mu po několika konzultacích pořídili psího kamaráda, který mu dodává pocit jistoty a porozumění. Občas se přistihnu, jak na oba dva koukám a říkám si, jak skvělí parťáci to jsou. Rozumí si beze slov a já mám za to, že společně s pedagogickým asistentem a speciálně proškoleným psem se mu přece jen daří poruchu zvládat.“
sad-544730_1280.jpg
Nejsme divní, jsme jiní
„V naší společnosti byl už odjakživa považován každý trošku odlišný za divného. Jen si všimněte soucitných, rozhořčených, ba možná i nahněvaných pohledů okolí ve chvíli, kdy projíždí místností či ulicí člověk na vozíku nebo osoba trpící nějakým mentálním či fyzickým postižením.
U Davida na první pohled nepoznáte, že je jiný. O to komplikovanější pro něj tenhle svět je. Je to ale můj syn a já ho miluji se vším, co k němu patří. Byť jsou některé momenty složité a bolestivé. David mi je ale umí neuvěřitelně vynahradit a já nesnesu, když se na něj okolí dívá skrze prsty.
Proto vzkazuji všem rodičům, kteří mají dítě se stejnou poruchou – NEVZDÁVEJTE SE A BOJUJTE! Bojujte o to nejcennější, co vám život dal i bez ohledu na okolí a jeho názory či nepříjemné předsudky. Přiznejte sobě i ostatním, že je vaše dítě jiné, nedělejte však ústupky a snažte se ho provést životem tak, abyste se na konci cesty mohli ohlédnout, poklepat se s hrdostí na rameno a říct, že tohle jste nakonec přece jen zvládli.“
Taky si myslíš, že děti s ADHD jsou pouze nevychovaní potížisti? Možná ti pomohl tenhle příběh změnit pohled na celou věc. Pokud k ní máš co říct, využij prostor v diskuzi pod článkem!
