„Myslela jsem si, že je to jen takové náročnější období. Dotahovali jsme v práci velký projekt, vracela jsem se pozdě a nechala jsem se uchlácholit tím, že až všechno dorazím, bude dobře. Tomáš se na to ale díval jinak. Pár dní po tom, co se mi v práci ulevilo, mi řekl, že odchází,“ popisuje dvaatřicetiletá Eliška z Prahy konec svého čtyřletého vztahu, o kterém si myslela, že bude ten poslední. Co podlomilo nohy Eliščině vztahu? Stres a upřednostňování jiných priorit - těch méně důležitých. „Když si to zpětně rekapituluji, nechápu, jak jsem se mohla chovat takhle. Bylo pro mě důležitější odpovídat na nesmyslné e-maily, které už jsou dávno zapomenuté, než abych se věnovala svému příteli. Místo víkendových výletů jsem doháněla pracovní resty, na sex jsem samou únavou neměla ani pomyšlení. Trvalo to spoustu měsíců. Vůbec se nedivím, že ho to přestalo bavit,“ zpytuje svědomí Eliška.
Dej si schůzku se svou láskou
Jak se nedostat do stejné situace? Stanov si jasně priority. Samozřejmě není dobré ignorovat důležité pracovní hovory, protože se právě díváš na film se svou životní láskou. Ale i v tomhle jde nastavit harmonii. A priority si odstupňuješ snadno. Stačí si upřímně odpovědět, co pro tebe bude důležité za dva roky, za pět, za deset let. Pak už jenom zapoj své organizační schopnosti a stejně tak jako chodíš na schůzky, naplánuj si jasně daný čas pro svou lásku. Bez e-mailů a bez wifi.
photo-1484678980398-677e78b8407a.jpg
Všudypřítomná reklama nám tvrdí, že jediná správná reakce na akci je ta rychlá, intenzivní a dravá. V životě to tak ale běžně nefunguje. Vztah se víc než adrenalinové jízdě na motorce podobá zahradničení. Trvá to věčnost, zabere to spousty práce, ale výsledky stojí za to. Jenomže my stále čekáme, že nás náš protějšek ohromí a uzemní velkými romantickými gesty. Ve vztahu nám tak častokrát chybí pokora a trpělivost.
„Zařízla jsem spoustu potenciálně dobrých vztahů z malicherných důvodů. Možná jsem byla povrchní, možná jsem moc sledovala Sex ve městě. Dneska už ale vím, že skončit to po prvním rande kvůli tomu, že má nudnou práci nebo protože moc jezdí na kole, je dobrý důvod v šestnácti letech. Ne v devětadvaceti. Ale copak může člověk dělat něco jiného, když do vás filmy horem dolem cpou, že ten pravý vztah je jen láska na první pohled nebo začíná osudovou chvílí s nejlepším kamarádem?“ stěžuje si zdravotní sestra Tereza z Olomouce. Popisuje tak fenomén dneška – realita prostě není Hollywood. To ale neznamená, že nemůžeme prožít intenzivní emoce.
Quo vadis, workholiku?
„Randění mě už dlouho nebavilo, takže když jsem potkal Romanu, byl jsem šťastný, že mám konečně někoho, s kým můžu plánovat budoucnost. Na začátku jsme celé noci propovídali, tak jak to většinou chodí. Pár společně strávených let z nás ale udělalo starý manželský pár. V osm do práce, v pět domů, nákup, večeře, občas hospůdka s kamarády, v létě moře, v zimě hory, ráno rohlíky, večer salát, po čtyřech letech rozchod. Tak strašně jsme budovali svoje stereotypy, až nás zasypaly,“ vysvětluje, co zničilo jeho vztah, čtyřiatřicetiletý grafik Honza. Často se totiž úpěnlivě škrábeme ke kariéře a životnímu pohodlí, aby s sebou přitáhly nudu. A většinou taky stres. Přes tohle trmácení pak často zapomínáme, proč jsme se vydali tímhle směrem. Cílovou stanici spokojenost míjíme.
