Jasně že dyspraxii by si nikdo jen tak pro zocelení nepřál mít, ale lidi, kteří touhle vývojovou koordinační poruchou trpí, jsou přece jen životem trochu ošlehanější. A pravděpodobně i odolnější než my „slečinky“. Denně totiž překonávají fůru překážek i při činnostech, které jsou pro většinu z nás úplnou automatikou.
Jen si představ, jak musíš běžet na schůzku, ale knoflíčky na blůze prostě ne a ne se zapnout, protože tě neposlouchají ruce. Nemoct vzít do prstů hřeben a zkrotit to vrabčí hnízdo, co ti na hlavě zůstalo po včerejším mejdanu. A taková všednodenní prekérka se zapínáním podprsenky? To musí být teprve zážitek.
Neklidné tanečky mozku
I když na první pohled vůbec nemusíme poznat, že někdo dyspraxií trpí, dotyčného tahle nemoc umí potrápit. Sice ji můžeme na jednu stranu považovat za takovou speciální školitelku života, ale na straně druhé to pořád je a bude vývojový poruchový syndrom, který postihuje koordinaci pohybů a motorické dovednosti. A přesně tohle má pochopitelně negativní vliv na každodenní život dyspraktika.
Formy nemoci
Dyspraxii, kterou trpí zhruba 6% populace, můžeme rozdělit do tří skupin.
- Jedna je motorická nebo taky expresivní, kdy jde o pohyb. Lépe řečeno o narušení provedení pohybu. To znamená, že člověk si konkrétní činnost představí, ale není schopný ji reálně správně udělat.
- Poruchová krasojízda pokračuje dyspraxií ideativní. Můžeme nazvat i senzorickou. Ta má na vrubu chybu při zpracovávání smyslových vjemů, kdy si dotyčný není schopný představit určitý pohybový stereotyp.
- Finišujeme dyspraxií ideomotorickou, kde se míchá jedno s druhým. V takovém případě pak jde o mišmaš, kdy nastává problém jak v plánování, tak i v provedení pohybu.
Tahle celoživotní „kámoška“ se může objevovat samostatně, ale i v kombinaci s jinými poruchami. Víc postihuje muže a tenhle chronický stav, který nastává v dětství, se může neléčeně táhnout až do dospělosti.
Projevy dyspraxie
Vývojovou koordinační poruchu můžeš zachytit i pod zkratkou DCD. Kvůli téhle potvůrce, kterou trpí třeba i Daniel Radcliffe, jsou negativně ovlivňovány motorické funkce a komplexní pohybové dovednosti. Projevuje se jako jistá neobratnost, neohrabanost, zmatenost, nešikovnost nebo rozevlátost, přičemž dotyčný tu upadne, tam se praští o futra, onde to při chůzi napasuje do židle. Objevuje se už v raném věku a na základě těchhle charakteristických projevů se dyspraxii začalo přezdívat syndrom nešikovného dítěte.
Klid, klid. To, že tvoje batole už zase nacouvalo do obývací stěny tak silně, div se nevysypaly všechny kytičkové hrnky po babičce, vůbec nemusí znamenat, že se vám do rodinného života vkrádá dyspraxie. Tahle vývojová porucha, spadající mezi specifické poruchy učení, se sice objevuje už brzy po narození, ale aby se o ní skutečně dalo mluvit, musela bys vypozorovat i další příznaky, které se navíc liší podle věku. Patří sem například:
- opožděný vývoj motoriky
- opožděný vývoj řeči
- problémy s chůzí, kdy mrňous hodně naráží do předmětů, dlouho nestřídá nohy, když frčí do schodů, je si nejisté při lezení
- oslabený sací reflex
U větších dětí a starších jedinců jsou pak projevy výraznější. Zmiňme si třeba:
- obtížnou komunikaci
- špatné a těžké začleňování dětí do kolektivu
- problémy s přijímáním potravy (dušení, dávení a další)
- problémy s navazováním vztahů
- neschopnost řešit složitější úkoly
- problém s udržením pozornosti
- neschopnost dělat víc věcí najednou (třeba poslouchat diktát a současně ho psát nebo zpívat a tleskat do rytmu)
- rychle nastupující únavu
- špatnou adaptaci na nové prostředí
- špatnou orientaci v prostoru
- zmatenost
- problém s udržením rovnováhy
- potíže při oblékání a hygieně
- pocity méněcennosti
- plačtivost a lítostivost až deprese
Je fakt, že projevy téhle zprvu nenápadné nemoci není radno podceňovat a při podezření by se mělo upalovat k doktorovi. Jednak kvůli nemoci samotné, to je jasné, ale i v souvislosti s duševní pohodou postiženého.
Malí pacienti totiž často bývají neprávem označovaní jako lenoši a nešikové, kteří jsou pomalí, nevychovaní a neumí to s dalšími dětmi. A to prostě není fér. Malé hlavičce něco takového vůbec neprospívá a další sociální vývoj nebo vyhlídky na fajn začlenění se tváří dost bledě. Tohle je dobré mít na paměti.
shutterstock_337809500.jpg
Příčiny a léčba
Příčiny dyspraxie se lékařům ani dalším chytrým hlavám nepodařilo rozklíčovat. Prozatím tak zůstávají tajemstvím a na konkrétní definice si budeme muset ještě nějakou tu chvíli počkat. Klinické vyšetření ale však většinou typicky poukazuje na vývojové nervové nezralosti a moudrá literatura se taky zmiňuje o možných faktorech, jako jsou například vlivy během těhotenství nebo různé vlivy okolního prostředí.
Když se posuneme k léčbě, ani tady zrovna krása nestřídá nádheru. Dyspraxii totiž nejde zcela vyléčit. Díky vhodným terapeutickým postupům se ale dá aspoň zmírnit a držet na uzdě. Než se k nim dostaneme, pro klid duše si zopakujme, že je dobré odhalit poruchu včas. Čím dřív, tím líp. Totéž informace a zase informace. Čím víc informovanosti u rodičů i učitelů, tím pro dítě líp.
Do samotné léčby a podpůrných nástrojů pak můžeme zahrnout:
- individuální vzdělávací plán
- nesrovnávání s vrstevníky
- vytváření prostředí, ve kterém eliminujeme stres
- netrestání za případnou nešikovnost a toleranci pomalejšího tempa
- přihlédnutí k rychlé únavě
- podporu okolí a trpělivé vysvětlování
- trénink schopností
- láskyplnou náruč
- individuální fyzioterapii
- skupinová a motorická cvičení
- logopedii, aromaterapii, muzikoterapii, hipoterapii, ergoterapii
- aktivní hry
- poskytování stimulačních podnětů
Dyspraxii prostě nejde odsoudit jako lenost nebo nešikovnost. Mysli na to, pokud u svého dítěte pozoruješ něco, co by se téhle mrše mohlo podobat!
Použité zdroje: zdroj 1, zdroj 2, zdroj 3, zdroj 4, zdroj 5
Autorka článku: Bára Klímová
