Překonat smrt blízkého je nesmírně obtížné a většina z nás vůbec netuší, jak to zvládneme, až ten osudný čas nastane. Bojíme se, a tak se podobným myšlenkám raději vyhýbáme.
Pochopitelně, vždyť smrt je obsahem našich nejděsivějších nočních můr už od dětství a smrtí našich rodičů se v podstatě naplní ta nejhorší z nich, tedy že zůstaneme na světě sami, bez nich! Jak to všechno zvládneme? Člověk jako by smrtí blízkého najednou zestárl a uvědomil si svou vlastní křehkost a pomíjivost.
Když nám zemře někdo blízký, nějaká záložní síla nám zpravidla umožní zvládnout první týden spojený s organizací pohřbu a řešením provozních záležitostí. Držíme se, i když vlastně vůbec netušíme jak a čím. Vypravíme pohřeb, všechno kolem zvládneme, uf. Přichází lehoučká úleva. Jenže co pak?
Prvotní podpora rodiny a přátel začne pomalu slábnout a čeká nás návrat do běžného života. Do života bez manžela, maminky, syna, kamarádky. Tak strašně moc nám chybí! Dny plynou, a zatímco svět se nezastavil ani na vteřinu, ty dobře víš, že pro tebe už nikdy nebude stejný jako předtím. Jak se to dá vůbec přežít?
Krok první – nebuď v pohodě!
Rozhodně se nesnaž být v pohodě, když nejsi. Netvař se před druhými, že všechno zvládáš, jen proto, že je nechceš zatěžovat svými problémy a starostmi. Umřel ti člen rodiny a je naprosto normální, že si smutná a nic tě netěší. Máš na to plné právo.
Když se ti chce plakat, tak plakej. Když se ti bude chtít smát, směj se. Všechno je dovoleno. Výkyvy nálad jsou v pořádku. Jako na horské dráze? Nevadí. Můžeš to tak cítit a nemusíš se za nic omlouvat. Vždyť kdy jindy si může člověk dovolit být viditelně smutný, když ne v téhle situaci?
Informuj okolí
Není od věci, když informaci o hluboké ztrátě, kterou prožíváš, sdělíš svému širšímu okolí. Když bude šéf vědět, že tě trápí úmrtí maminky, která pro tebe byla středobodem světa, může projevit víc pochopení. Nemusíš s kolegy situaci podrobně rozebírat. Někdy stačí pouhé sdělení, co se ti stalo. Kolegové snáz pochopí, proč se chováš najednou jinak, a tobě to přinese víc klidu.
Dopřej si čas
Svět okolo je mnohdy neúprosný a točí se bez přestání. Vlivem okolí můžeš získat pocit, že nesmíš vypadnout z kola ven, protože už se nelze vrátit zpět. To je ale velký omyl.
Jaké reálné nebezpečí ti hrozí, když si dovolíš vypadnout z tempa a vezmeš si třeba na čtvrt roku marodku? Možná přijdeš o nějaké zakázky, klienty, příležitosti a možná se ti otevřou naopak úplně nové obzory. Zastavit se a načerpat síly je žádoucí. Samozřejmě, můžeš nápor smutku a ostatních negativních emocí přežít díky antidepresivům, které ti napíše lékař velmi ochotně a díky kterým zvládneš pracovní shon líp, ale je to skutečně to, co ti dlouhodobě prospěje?
Dovol si truchlit
Potlačit emoce, nadopovat se léky a zahnat smutek a nežádoucí myšlenky prací? Zvládací strategie většiny z nás. Co to zkusit jinak, aspoň na čas? Prostě truchlit, smutnit, nepotlačovat emoce, nechat se opečovávat blízkými, hýčkat a rozmazlovat.
Neuzavírej se před světem, mluv o svém smutku, vzpomínej na zemřelého. To, že o něm nebudeš mluvit a vytěsníš ho ze své mysli, tvůj zármutek rozhodně nezmírní! A přestaň už brát ohledy na druhé. Pokud je to zatěžuje, je to na nich, aby ti to dali sami najevo.
bigstock-sad-man-being-comforted-by-his-414806795.jpg
Bude to tak, jak chceš ty
Samozřejmě ne všechno, ale jsou věci, které máš moc ovlivnit sama a nikomu do nich nic není. Tak například úplně sama si rozhoduješ, jestli se chceš zahalit do černého roucha a vyjádřit svůj smutek navenek, nebo tě naopak na černou garderobu moc neužije a chceš chodit v barevném oblečení.
Vykašli se na představy druhých. Stejně se nezavděčíš všem. Pokud to tak cítíš ty, klidně běž na pohřeb i v bílé barvě. Je to čistě tvá osobní volba. Tvoje důvody, které k tomu máš, jsou nejdůležitější. Rozhodně nemusíš nikomu nic vysvětlovat.
Podobně je tomu, když řešíš, jestli je vhodné ponechat si urnu s ostatky doma. Možná jen potřebuješ víc času, než je budeš schopna nadobro uložit. Možná si je chceš nechat u sebe. Zkus o tom se svými blízkými mluvit a popsat, co se ti honí hlavou.
Pozůstalí popisují různé neobvyklé situace, které jim pomohly tohle nelehké období překonat. Co takhle vzít si na svou svatbu tatínka v urně? Přijde ti to jako totální bizár? Rozhodně to tak být nemusí, když urnu uložíš do vkusné kabely, nikdo z hostů o ní nemusí vědět.
Pamatuj, že způsoby, jak zvládnout smutek, jsou natolik rozlišné a individuální, že je možné v podstatě cokoli, co ti v tu chvíli pomáhá (samozřejmě vyjma návykových látek). Neexistuje žádný mustr na to, jak dlouho máš nosit černou, jestli máš plakat rok nebo dva, kdy se můžeš znovu zamilovat, pořídit si další dítě a podobně. Řiď se proto víc svým vnitřním pocitem než radami příbuzných, kteří často v dobré víře pomoci napáchají spoustu škody. A pokud se cítíš v situaci osamocená, vyhledej odbornou pomoc, kde tě podpoří.
Když se tě to přímo netýká
Někdy se nemusí úmrtí v rodině týkat bezprostředně tebe. Přesto tě to zasáhne, protože je tíživé přihlížet smutku druhých. Partnerovi zemřela matka a ty si s tím nevíš rady? Kolegyni tragicky zemřel manžel a ty bys jí chtěla pomoct, jenže nevíš, jak na to? Protože jde o citlivé téma, je potřeba držet se určitých zásad.
Určitě je žádoucí nezavírat oči a netvářit se, že se nic neděje, což v rámci vlastní ochrany děláme. Prostě nevíme, tak mlčíme, než bychom něco řekli špatně. Druhá strana to pak vnímá jako nezájem, protože kdyby nás to zajímalo, tak přece něco řekneme. Trochu bludný kruh domněnek. Pojďme ho tedy rozetnout.
Když máš nějakou nejasnost, ptej se: „Slyšela jsem, co se ti stalo, chceš si o tom promluvit?“ Pokud nabízíš pomoc, buď konkrétní: „Můžu ti pohlídat zítra děti, když pojedete uložit ostatky. Nakoupím ti jídlo na víkend.“
Obecné formulace, jako „kdybys něco potřebovala, tak mi řekni“, příliš nefungují. Jednoduše proto, že smutnící si neřeknou. Jsou v obrovském chaosu a sami vůbec netuší, co potřebují.
A jedno stěžejní moudro závěrem. V žádném případě se nedopouštěj bagatelizací a zjednodušování okolností smrti, to si rovnou koleduješ o konec vztahu. Výroky „aspoň už se netrápí“, „neboj, člověk dostává naloženo, jen kolik sám unese“ nebo „to bude dobrý“ jsou zcela nevhodné a v podstatě jsou jen velkým nepochopením bolesti člověka, který ztrátu prožívá.
