Začalo to nevinně. Psychiatr Cimický měl loni v říjnu obdržet státní vyznamenání, načež se ozvala zpěvačka Jana Fabiánová, že ji psychiatr sexuálně napadl. Oznámení spustilo lavinu kontroverze. Bláznivá ženská, která se chce jen pomstít? Těžko říct. V návaznosti na odvahu Fabiánové se ke dnešnímu dni ozvalo advokátce už přes neuvěřitelných 50 žen (informovaly o tom například Hospodářské noviny 13. 11. 2021). Některé z těchhle činů se přitom staly už před 30 lety. Proč oběti sexuální napadení často nahlásí až po letech, nebo dokonce vůbec?
Proč se oběti znásilnění nemůžou bránit
Kdo nezažil něco podobného, těžko dokáže pochopit, co oběti k mlčení vede. Při prožití extrémně stresující situace, na kterou nejsme připraveni, tělo reaguje třemi obrannými mechanismy – útokem, útěkem nebo „zamrznutím“. Podle odhadů přitom tvoří zamrznutí až 70 % případů. Proto se oběti často nemůžou nijak bránit. Obrannou reakci spustí i naše psychika – stává se, že se oběť snaží útok úplně vytěsnit, nebo si nechce připustit, že se stal právě jí.
bigstock-man-s-hand-holding-a-woman-han-270795076.jpg
Úchylák v parku? Kdepak!
Podle výzkumů se se sexuálním zneužitím někdy za život setkalo až 54 % žen. Z toho bylo ohlášeno odhadem jen kolem 3-15 %. Proč? Protože každý trestný čin je pro oběť extrémně traumatickou událostí. Oběť se zpravidla snaží na všechno zapomenout a jít dál. Často se stává, že se oběti sexuálního napadení nikomu nesvěří, a pokud ano, okolí mívá tendence útok bagatelizovat, nebo oběti dokonce vůbec nevěřit.
Tvrzení, že si žena za znásilnění může sama (podle výzkumu Amnesty International si to myslí až 45 % dotazovaných), jsou úplně mimo mísu. „Přitom spolehlivě víme, že si pachatel nevybírá podle atraktivity, ale podle dostupnosti,“ upřesňuje policejní psycholožka Čírtková. Proto až 80 % všech sexuálních útoků mají na svědomí blízcí, které oběť zná – rodinní příslušníci, kamarádi, lékaři, učitelé a podobně. Žena tak často mívá strach z případné pomsty pachatele, někdy jí dokonce bývá rovnou vyhrožováno. Reakce okolí je o to větší, pokud je navíc pachatel známá nebo vážená osobnost.
Nejedna žena, která podobnou situaci zažila, se potýká s následky traumatu například ve formě posttraumatické stresové poruchy nebo panických atak. Vystavení opakované traumatizaci ve formě necitlivých policistů nebo vleklých soudních sporů není zrovna to, co v takovém stavu chceš. Proto se mnohé z obětí odhodlají k nahlášení až po letech, kdy se traumatický náboj oslabí. Jak podotýká advokát David Bartoň, v Česku není oznamovací povinnost pro tento typ trestných činů.
Co mám dělat, když jsem obětí znásilnění
Pokud jsi zažila jakoukoliv formu sexuálního zneužití, neváhej se obrátit na terapeutickou pomoc. Vyškolení psychologové a terapeuti jsou tu od toho, aby ti pomohli se se situací vyrovnat a vrátit se zpátky do normálního života. Díky odborníkům nebudeš mít pocit, že jsi na všechno sama a odhodíš těžkou minulost snadněji za hlavu. Počítej ale s tím, že zahojit duši po traumatické události chce čas a trpělivost. Pomocnou ruku ti podají i neziskové organizace jako Bílý kruh bezpečí, proFem nebo Persefona.
Pocit, že jsi všechno nahlásila, ti může nejen pomoct se zpracováním traumatu, ale zároveň můžeš pachatele zastavit, aby se podobné situace už neopakovaly. I pokud je čin nahlášený po uplynutí promlčecí doby, v případě ohlášení obětí podobných činů se promlčecí doba automaticky ruší. Smysl to tak určitě má.
Byla jsi někdy obětí sexuálního napadení? Nahlásila jsi to, nebo ne?
