Děti jsou přirozeně zvídavé. Zajímá je komplet všechno. To není nic nového pod sluncem a ví to i ten, kdo děti nemá. Je proto nepravděpodobné, že by se mrňata i větší děti na aktuální tísnivou situaci nezeptaly. A vůbec to nemusí být tím, že se o tom bavíte doma nebo proto, že zahlédnou zprávy. K dětem tahle informace může přijít odkudkoliv.
Veď debatu úměrnou věku
Je jasné, že s malými dětmi se o stejném tématu budeš bavit úplně jinak než s puberťákem. Malý prcek má ještě omezenou slovní zásobu a nerozumí všemu, co dospělý řekne. To rodiče zažívají dnes a denně, ať jde o jakékoliv téma. Na to člověk ani nemusí být kovaný rodič, aby viděl, že dítě vůbec netuší, která bije, když se nemluví úměrně jeho věku. Dítě třeba přikyvuje, ale stejně hledí jako malá sůva z nudlí a některým slovům nerozumí, nezasadí je do žádného kontextu. Učíme se tak vzájemně komunikovat. Jenže u běžných témat tolik nepřemýšlíme nad tím, jak je co nejcitlivěji otevřít.
S válkou je to jiné. I pro dospělé je debata o ní celkem těžká. Mluví se nám o tom neochotně a s knedlíkem v krku, roli hraje taky strach, stres, lítost. Když jde o válku, jen těžko se zůstává v klidu. A to se do diskuze promítne. Jde zkrátka o citlivé téma, se kterým mají problém i dospělí, natož děti.
Je proto určitě ku prospěchu pohlídat si věk dítěte. Školkové děti například ještě dost žijí ve světě fantazie a her. Navíc milují příběhy a hltají každé slovo. Není proto nutné snažit se dětem vysvětlit, o co přesně kráčí a už vůbec není potřeba seznamovat je s děsivými detaily, ale příběh ničemu neuškodí. Pokud jste doma zvyklí číst nebo vyprávět pohádky, můžete na to jít i touhle cestou. V případě, že pohádky u vás doma nejedou, pak prostě s dítětem, které se ptá, mluv.
Je dobré mít na paměti, že s dětmi přece mluvíme neustále. A teď nepůjde o nic nového. Mluvení je pořád nástroj, díky kterému dítě může něčemu porozumět. Jeho prostřednictvím objevuje. U školáků je to totéž. Mluvte tak, jak jste doma zvyklí, a úměrně věku téma společně otevřete. Vět není potřeba se bát jen proto, že teď jde o takovou hrůzu, jejíž závažnost si dospělý uvědomuje.
Ani moc ani málo
Před dětmi nemá smysl mlžit. Fakt ne. Vycítí, že jste doma nervní jak sáňky v létě a budou chtít přijít na to, proč tomu tak je. Tím, že se téma zamete pod koberec, se toho stejně moc nevyřeší. Není to dlouhodobě udržitelné. Dítě se bude ptát znovu a znovu. A je to pochopitelné.
Ani dospělý přece není zrovna dvakrát v klidu, když nedostane odpověď na svoje znepokojující otazníky. Do diskuze proto vplujte a mluvte. Citlivě vysvětlovat ano, pitvat ne. Snažit se dítěti situaci popsat ano, rozmazávat ne. Odvést pozornost jinam ano, ignorovat otázky ne. Zlatá střední cesta je v tomhle směru prostě fajn.
Prostor a klid
Nejhorší, co můžeme udělat, je probírat s dítětem cokoliv nepříjemného v momentě, kdy na to není ani čas ani klid. Ani v tomhle případě to není jiné. Ve chvíli, kdy vláčíš dítě přecpaným nádražím a běžíte na autobus, to ani nezkoušej. O tak závažném tématu je potřeba mluvit v klidu.
Nejdřív dej dítěti bezpečný prostor. V obýváku, v pokojíčku, v bunkru z polštářů a dek. A i když to asi není úplně výchovné, spojit to s uklidňovákem typu sladkosti situaci určitě nezhorší. V takovou chvíli se bude dítě jednoznačně cítit dobře. Má přece svoji čokošku, vedle sebe mámu a v nejlepším případě i tátu.
bigstock-worried-mother-hugging-sad-off-438009146.jpg
To tátové jsou většinou ti frajeři, kteří umí i sebetěžší diskuze perfektně odlehčit. Na rodinnou debatu bych si je tak rozhodně na pomoc vzala. Mámy jsou měkkosrdcaté a je to tak správně. Máma dítěti zrcadlí něhu a soucit. Táta je pak v tak těžké debatě i proto, aby se o něj zúčastnění mohli opřít. Rozhodně bych ho právě v tak citlivé a komplikované diskuzi nevypouštěla. Tátové umí!
Praktické tipy závěrem
Když jde o to, jak s dětmi mluvit o válce, jakékoli, je spousta možností. Vždycky to ale chce, aby rodič svoje dítě vnímal a znal. Dospělý si nemůže jet svoje výlevy, když mu na klíně sedí dítě a ptá se na takovou věc. Dejme si proto pár rodičovských tipů, jak s dětmi o válce mluvit a jak to spolu zvládnout.
- Průchod emocím ano, ale, a byť to teď vyzní echt hnusně, divadlo ne. Já vím, já vím, téma války je opravdu na rozsypání, ale dítě se bude jen o to víc bát. Informace nedostane, a ještě víc se uvrtá do nejistoty a strachu, když máma, která má vysvětlit, spíš vyvádí.
- Nezapomínej, že dítě před negativními emocemi neuchráníš. Když se ti to podaří teď, narazíš na to jindy.
- Z dětí není potřeba dolovat nejniternější pocity a obavy. Pokud jste zvyklí běžně se spolu bavit, děti je samy propíchnou.
- Nezapomínejme, že je velký rozdíl bavit se s dítětem, kterého se válka týká víc (například má příbuzné v zasažených oblastech, rodiče v ozbrojených složkách a podobně.) a s dítětem, které ji zná jen z doslechu.
- Ujišťujme děti, že pocity, které teď prožívají, jsou v pořádku a jsou normální.
- V žádném případě emoce ani reakce dětí nebudeme zesměšňovat.
- Vyhněme se generalizaci. Zase úměrně věku se s dětmi pobavme o tom, že lidé nejsou automaticky zlí jen proto, že…
- Ukažme dětem, jak si lidé pomáhají. I kdyby se dítě chtělo přidat třeba jen nakreslením obrázku, směle do toho.
- Učme dítě soucitu, pochopení a slušnosti.
- I v tak náročném období se doma snažme fungovat normálně, věnujme dítěti čas, mluvme s ním, zpívejme, sledujme pod dekou animáky. Na tom není nic špatného a pro dítě je to důležité.
Autorka článku: Bára Klímová
