Ne ty špíčky, které se nevejdou do kalhot. Ale i ty, na jejichž konto se tě cizí dítko, jinak rozmilé, smraďoš malý u moře zeptá, jestli čekáš miminko. „Né, chlapečku, nečekám,“ opáčíš a snažíš se být nad věcí. Dokonce ho ani nezamýšlíš držet pod hladinou déle, než je životu nahrávající. Frustraci pak zajíš plážovým maxikalorickým nanukem a dorazíš to hamburgerem. Brečíš si do barbecue omáčky a po milionté si slibuješ, že příští léto takhle ne!
A ono vážně ne. Pakliže jsem já dokázala začít chodit cvičit, dokáže to i ten, kdo o kotoulu jen četl. Ano, dámy, nalijme si čistého vína. Víno, jupí… Jenže? Není to jen tak. Chcete-li začít chodit cvičit, musíte se nejdřív utkat v nelítostném boji se sebou samou.
Vaše hnusné já na vás křičí, že takhle oplácané nemůžete nikam jít. Opovažte se jen pomyslet na to, že pojedete odpočívat za naše hranice, fuj. Nedejbože ve dvoudílných plavkách. Jak se na vás ti osvalenci a modelky asi budou dívat, že?
Vězte, že právě toto je vám v úmoru potu a bolesti aerobiku úplně fuk. Nejenže musíte překonat studené kontakty, kdy si to nakráčíte do tělocvičny absolutně neznámých zkušených fitnesek zcela bezděčně a naivně s tím, že vás jako přijmou, ale vy budete muset podávat i výkony. Fakt!
To, že si 8 let pletete pravou a levou stranu, budiž. Ale to, že se neumíte začlenit do skupinového pohybu absolutně nejjednoduššího charakteru, hanba vám. Ale klid, klid. Ani já to neuměla. Vrážela jsem při první hodině do žíněnek, kruhů, šplhacích tyčí i do předcvičovatelky. Motala jsem se tam jako nudle v bandě a bylo mi do breku.
Faldy mi ve špatně trefených legínách přetékaly, make-up se roztékal do světových map různých kontinentů, boty mi rozdíraly paty do krve a já myslela, že je to moje první poslední hodina. Se svým copem a návleky jsem pak kopírovala retro devadesátky a byla jsem přitažlivá asi stejně tak jako Olga Píšková v TeleTele.
Ne, neudělala jsem žádné terno. Ne, neuměla jsem základní kroky a myslela jsem, že vypustím duši. Když šly všechny ty hezky oděné fitnesky doleva, já šla doprava. Nohy jsem si lámala o karimatky i o vlastní protichůdné končetiny. Rytmus znělé hudby jsem pro obézní uši neslyšela. A bylo mi hrozně trapně každou minutou té dlouhé hodiny.
Ale? Co je pohyb, který dřív nebyl, v kontrastu s nepohodlím? Samozřejmě plus. Překonala jsem sebe samu. Fakt jsem se odhodlala, obula ty nejlevnější kecky a vyrazila do cvíča. Dnes už na aerobik chodím několikátý měsíc. Pro samou vyřízenost nemám kapacitu počítat, kolik úmorných návštěv to je. Fitnesky, chodící na cvíčo několik let, mě přijaly vlídně, neafektovaně, laskavě a vroucně. A to jsem si o nich nejdřív myslela, že jsou to jen bezduché vyrýsované bytosti. Ohó, jak jsem byla naivní…
A co tím vším chce autorka glosy říct? Chceš začít chodit cvičit? Začni. Všem je úplně fuk, zda jsi modelka, nebo máma po osmi dětech. Po několika lekcích přijdeš na to, že radost z pohybu se počítá a nikdo tě fakt řešit nebude. To všechno jsou jen limity v naší hlavě a pohodlným výmluvám nahrávají. Chceš cvičit? Jupí a třikrát hurá.
Tohle, aniž si to přiznáváme, je to, co se počítá. Chtění. To je to, oč kráčí. A tak výmluvy stranou, kuráži zdar a sebedůvěře pukrle. Je to potřeba, vědět to nechceme, ale je to tak. Tečkou budiž ti pak opojný pocit, kdy překročíš vlastní stín. Je úplně jedno, jak moc propocené tričko máš. Důležité je, že mísa brambůrků zůstala osiřelá a tvůj zadek v laciných legínách konečně prostě cvičit vyrazil.
Autorka článku: Bára Klímová (autorský text)
