Smutný příběh ze života
Do redakce nám před Vánoci dorazil jeden smutný, ale přesto nesmírně upřímný dopis. Psala nám v něm čtenářka Vlasta, která Vánoce z duše nesnáší. Proto ji rozladily tematické články, které jsme v našem magazínu v souvislosti s Vánoci publikovali. Chápeme, že ne každý vánoční svátky zbožňuje, Vlasta k tomu ovšem má smutný důvod. Přesně na Štědrý den totiž přišla o oba rodiče. Tady je její příběh.
Taková normální rodinka
„Vánoce jsem od malička zbožňovala. Moc dobře si pamatuji, jak se slavily u nás doma. Společně s maminkou jsme už od rána připravovaly nejrůznější dobroty, chystaly slavnostně prostřený stůl a jedním okem koukaly na pohádky a vánoční příběhy. Tatínek zdobil stromeček a připravoval kapra k večeři. Netrpělivě jsem vzhlížela k nebi a hledala první hvězdičku, která se na obloze objevila. To bylo znamení k tomu, abychom všichni slavnostně usedli ke štědrovečerní večeři.
Ačkoli nepocházím z katolické rodiny, vždy před večeří jsme se společně pomodlili a děkovali za všechno dobré, co nás letos potkalo. Maminka pod každý talíř uschovala minci a rybí šupinu. To proto, aby se nás i během následujícího roku drželo štěstí a blahobyt. Po večeři následovalo rozbalování dárků. Mnohdy nechyběly ani slzičky štěstí a dojetí. Bohužel ty během let vystřídaly slzy lítosti a zármutku. Psal se rok 2011. Rok, na který do smrti nezapomenu. Datum 24. 12. je pro mnohé symbolem radosti a smíchu. Pro mě se navždy proměnilo v datum, které bych z kalendáře nejraději vymazala,“ začíná svůj smutný příběh Vlasta.
bigstock-126353027.jpg
Vánoce jako každé jiné
„V té době jsem už měla vlastní rodinu, se kterou jsem Vánoce ráda slavila. Dodržovali jsme celou řadu vánočních zvyků a obyčejů, mezi které patřila i návštěva nejbližších. Mí rodiče od nás byli vzdáleni téměř 200 kilometrů, vždy si ale udělali čas přijet. A jinak tomu nemělo být ani letos. Ve čtyři odpoledne jsem mluvila s maminkou, která mě ujišťovala, že do večeře to určitě stihnou. V té době jsem netušila, že tenhle hovor byl ten poslední.
Prostřela jsem slavnostně stůl, nachystala talíře pro celou rodinu a netrpělivě očekávala zvonek. Hvězdy na nebi už dávno svítily, rodiče manžela už hlady málem neviděli, po našich jakoby se slehla zem. Nedalo mi to a zvedla jsem telefon. Ten dlouze zvonil. Na jeho druhém konci se ale maminka neozývala. Věděla jsem, že táta řídí, nedalo mi to a zavolala jsem také jemu. Ani tentokrát se ale na druhém konci nikdo neozval. Začala jsem být nervózní.“
Žaludek naruby
„Nikdo neměl na jídlo ani pomyšlení a já se hrozila nejhoršího. Všichni dokola mě uklidňovali. I přesto jsem ale ve skrytu duše tušila, že je něco špatně. Mé nejhorší předtuchy se bohužel po několika nekonečných hodinách potvrdily. Namísto rodičů stáli u našeho prahu policisté. Rodiče měli ošklivou bouračku a oba na místě zemřeli. V tu chvíli se mi obrátil žaludek naruby a nepřála jsem si nic jiného, než aby tohle všechno byl jenom zpropadený sen. Bohužel nebyl.
Letošní Vánoce to bude přesně sedm let od chvíle, kdy jsem o oba rodiče přišla. V průběhu vyšetřování se ukázalo, že tatínek dostal za volantem infarkt a vjel na dálnici do protisměru. Protijedoucí automobily už nedokázaly katastrofu odvrátit. Střet s kamionem rodiče nepřežili. Oba byli na místě mrtví. Vánoce se pro mě tak navždy staly připomínkou rodinné katastrofy, která mi změnila život. Svátky proto trávíme tichým rozjímáním, vzpomínkami a návštěvou hřbitova, kde jsou oba pohřbení,“ uzavírá smutný příběh Vlasta.
Znáš někoho, kdo si prošel tím samým nebo něčím podobným? Jak se s tím vyrovnává? Napiš nám své postřehy do diskuze pod článkem.
