Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která nám ho do redakce zaslala e-mailem. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna – pozn. redakce.
Tak trochu „jiná“ rodina
„Měla jsem pohádkové dětství. Naši úspěšně podnikali a byli celkem hodně vytížení, nikdy ale nestavěli práci nad čas, který mohli trávit se mnou a s mým o rok starším bratrem. Nestrádali jsme a mohli si dovolit prakticky všechno, co jsme chtěli. Měli jsme obrovský dům se zahradou a bazénem, domácí fitko i vinný sklep, několik herních konzolí a veškeré prázdniny trávili na horách a v exotických destinacích.
Co si budeme povídat, člověk tohle všechno začne postupně vnímat jako standard, ze kterého nechce a nehodlá slevit. Našim se naštěstí dařilo, takže jsme nemuseli řešit nezaplacené složenky, nedej bože obyčejný a smutný život, kdy spousta lidí žije od výplaty k výplatě. Uznávám, že si nás naši pěkně rozmazlili. Za nic na světě bych je ale nevyměnila.“
Brigády za pár šupů? Nic pro mě
„Během studia na střední škole se naše cesty s bráchou rozešli. On šel studovat IT, já ekonomiku a podnikání. Naši mě pochopitelně po celou dobu studia podporovali, proto jsem se – na rozdíl od spolužáků – nemusela plácat po víkendových nebo prázdninových brigádách, ze kterých bych si beztak přinesla jen pár usoplených stovek.
bigstock-woman-listening-online-course-408183287.jpg
Po maturitě jsem se do dalšího studia nehrnula. Za prvé jsem v něm neviděla smysl, za druhé jsem potkala Pavla. Bylo mu skoro třicet a vlastnil firmu zabývající se vyřizováním dotací. Celkem rychle jsme se sestěhovali, ba co víc – zanedlouho se mi na prsteníčku třpytil diamantový zásnubní prsten a my začali plánovat pohádkovou svatbu.“
Práce? Ne, díky…
„Svatba byla kouzelná a velkolepá. Sezvali jsme téměř dvě stovky hostů z blízkého i vzdálenějšího okolí a troufám si tvrdit, že to byla jedna z akcí, na kterou budou pozvaní ještě hodně dlouho vzpomínat. Po svatbě jsem ale celkem rychle vystřízlivěla a začala řešit čistě praktické otázky. Jedna z nich se týkala i mé budoucí práce.
Bylo mi skoro dvacet a já nestrávila ani den v klasické práci. Občas jsem sice pomáhala otci s vyřizováním dokumentů nebo jinou administrativou, ale ke „klasické“ práci jsem nepřičichla ani vzdáleně. A do budoucna jsem na tom nehodlala nic měnit. Špatné rozhodnutí? Ba právě naopak – to nejlepší, které jsem v životě mohla udělat.“
Alespoň to zkus…
„Pavel na mě netlačil, občas ale prohodil něco, že bych si měla najít práci alespoň na pár hodin denně. Prý třeba objevím něco, co by mě mohlo bavit a naplňovat. Abych mu zavřela pusu, opravdu jsem začala rozesílat životopisy na různé posty v okolí. Stalo se ale přesně to, co jsem předpokládala. Práce mě nejenže nebavila, ale rozhodně nenaplňovala.
Skončila jsem ve zkušebce a zařekla se, že už nikdy nikomu otroka dělat nebudu. Sedět každý den v zatuchlé kanceláři a dělat poskoka někomu jenom proto, že musím? Ne, díky. To se nechám raději živit schopným manželem a vůbec se za to nestydím. Člověk totiž nikdy nemůže jít pod vlastní cenu a přestat si sám sebe vážit,“ uzavírá své vyprávění jedna z našich čtenářek.
Nepracovat a nechat se živit bohatým manželem – jaký je tvůj názor?
