Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která nám ho do redakce zaslala e-mailem. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna – pozn. redakce.
Jediné a vymodlené dítě
„Bětka byla naše jediné a vymodlené dítě. Protože mi doktoři šanci na vlastního potomka příliš nedávali, když jsem zjistila, že jsem těhotná, byl to pro mě zázrak. Těhotenství dopadlo dobře a Bětka nám od roku 2000 dělala dlouho radost.
Všechno se ovšem změnilo, když poznala Pavla. Bětce bylo patnáct, Pavlovi rovnou o deset víc. Pracoval jako barman v jednom klubu, kde naše vymodlená dcera trávila naprostou většinu volného času. Rebelovala, hledala sama sebe a potřebovala si zkrátka užívat. Nebránili jsme jí.
Odjezd do zahraničí
Netrvalo to ale dlouho a na jejím chování jsme zpozorovali, že s ní není něco v pořádku. Domů se vracela stále později, a některé dny a noci jsme ji dokonce neviděli vůbec. Se školou to šlo od desíti k pěti a střední nakonec ani nedokončila.
Společně s Pavlem odjela na brigádu do Španělska, kde měli sbírat ovoce. Práce to byla nesmírně náročná, říkali jsme si ale, že jí alespoň něco naučí o běžném životě, který nemá rozhodně nic společného s procházkou růžovou zahradou. Ze Španělska nám však domů přijel někdo úplně jiný.
Naše dcera jede v drogách!
Bětka nás začala ignorovat, šíleně hubla, ztrácela se před očima a na rukou i nohou jsme objevili první vpichy po jehle. Pavel jí zatáhl do drog a mně se život zhroutil jako domeček z karet. Společně s manželem jsme na ni uhodili a dcera nám přiznala barvu.
Nejdřív experimentovala s trávou, později přešla na extázi a teď už jede v pervitinu. Dali jsme jí ultimátum – buď se bude léčit, nebo půjde z domu. Ještě ten den si sbalila věci a odešla. Neřekla, kam jde, ani kdy se vrátí. Měla jsem pocit, že jsem jako matka selhala.
Přespávání v příkopě a na zastávce
O Bětce jsme tři roky slyšeli jenom od známých a rodinných přátel, kteří ji potkávali, jak se válí úplně mimo sebe v příkopě nebo pospává na zastávce. Telefon, který jsme na ni měli, už dávno nepoužívala. A o dalším způsobu, jak ji kontaktovat, jsme nevěděli. Situace, do které se moje jediná dcera dostala, mi zlomila srdce.
Poslední informace o Bětce pocházejí z nedalekého squatu, kde žije s další desítkou drogově závislých. Několikrát jsme za ní byli osobně, odmítla s námi mluvit a o léčbě nebo návratu domů nechtěla ani slyšet. Už dávno je jí osmnáct, takže si může dělat, co chce.
Naši jedinou dceru jsme ztratili. A já se s tím dodnes nemůžu vyrovnat. Neustále si kladu otázku, co jsem během její výchovy udělala špatně nebo co jsem měla udělat jinak. Bojím se dne, kdy u nás zaklepe policie a sdělí nám, že Bětka spáchala zločin nebo ji našli bez známek života,“ uzavírá svoje smutné vyprávění Heda.
Napadá tě, jak řešit drogově závislé dítě v rodině? Nebo máš dokonce osobní zkušenost?
