Ráda bych se svěřila se svou vlastní zkušeností. Takže pěkně popořádku. Jsem Radka a je mi třicet dva let. Měla jsem krásné dětství, rodiče mě vždy podporovali v tom, čeho jsem chtěla dosáhnout nebo čím jsem chtěla být. Vystudovala jsem střední a poté i vysokou školu. A poznala pana „Božského“, se kterým žiji již desátým rokem. Žijeme na hromádce, ale šťastní. Svatbu máme naplánovanou na příští rok.
Stará na svatbu i děti?
Říkáte si, že jsem už příliš stará na to, abych se vdávala a zakládala rodinu? No a to je právě ten kámen úrazu. Po dětech jednoduše netoužím. Nějak se ve mně nevyvinul mateřský pud. Ráda si je pochovám u kamarádek, ráda je pohlídám bývalým spolužačkám. Tím ale moje zainteresovanost končí. Vždycky totiž vím, že je můžu vrátit zpět rodičům.
Ne že bych děti neměla ráda. To vůbec ne. Jen v sobě nenacházím dost síly věnovat jim veškerý svůj volný čas ve dne i v noci. Když pláčou, rve mi to srdce, pláču s nimi. Když jsou nemocné, dala bych všechno za to, aby je nic netrápilo. Protože jsem od puberty žila s o třináct let mladší sestrou, vnitřně si říkám, že mám „odchováno“. Vím, co všechno taková péče o dítě provází, proto mě nikdy v budoucnu nenapadlo, že bych měla vlastní. Jsem si jistá, že bych to nezvládla a že bych prostě nebyla dobrá matka.
bigstock-closeup-of-cute-little-mont-229780405.jpg
Mít dítě není povinnost
Říkám si, že mít dítě není povinnost, nýbrž možnost každého z nás. A já ji jednoduše nechci využít. Za to mě ale moje okolí pěkně odsoudilo. Když jsem dokončila školu, začali se mě všichni vyptávat na partnera. Když jsem je seznámila s partnerem, došla řeč na svatbu a děti. Nejdřív jsem se snažila taktně vysvětlit, že mám na děti přece ještě spoustu času, po oslavě mých třicátých narozenin byly ale dotazy čím dál neodbytnější.
Začali jsme proto s přítelem seznamovat okolí s tím, že děti nechceme, a proto je neplánujeme. A to jsme neměli dělat. V očích rodiny jsem byla za povrchní kariéristku, která bude svého rozhodnutí jednou pekelně litovat. Partner naopak za sobce, který jednou skončí v domově důchodců, protože se o něj na stará kolena nikdo nepostará. Babičky s tchyní mi nemůžou přijít na jméno. Prakticky ihned mě odsoudily, aniž by si vyposlechly důvody mého rozhodnutí. Platím v rodině za černou ovci a nevím, jak to změnit.
Nechci být chodící inkubátor
Strýc mě dokonce osočil z toho, že kvůli takovým, jako jsme my, musí porodnost zachraňovat migranti. O tom, že je planeta přelidněná a problém migrace je trochu někde jinde, nechtěl ani slyšet. Bohužel si tímto rozhodnutím připadám velmi stigmatizovaná. Přišla jsem o většinu kamarádek, které již mají rodiny a jejich zájmy (i způsob myšlení) jsou tak trochu jiné než ty mé. Rodina mě odsoudila a kromě partnera mi tak nezůstal vůbec nikdo.
Opravdu pořád žijeme v době, kdy je žena pouze jakýmsi chodícím inkubátorem, který na světě plní pouze jedinou funkci? Opravdu nelze tolerovat rozhodnutí jednotlivce, které není do puntíku shodné s rozhodnutím většiny? A skutečně musím trpět za to, když jsem zodpovědná a vím, že mateřství není nic pro mě? Opravdu by mě zajímal váš názor.“
Jak se díváš na ženy, které netouží po dítěti? Svobodná volba každého nebo nezodpovědnost, kariérismus a sobectví? Dej nám vědět do diskuze!
