Proč dnešní koronadeníček začínám filmovou utopií? Protože se mi konečně začíná vracet čich a zčásti taky chuť. Zhruba po týdnu jsem začala cítit výraznější vůně. Bohužel (nebo spíš bohudík) se k vůním po několika dalších dnech přidaly taky pachy. A já si začala smrdět. Ale hrozně!
Jasně, nejdřív jsem to chtěla samozřejmě (jak jinak!) hodit na svoji drahou polovičku, která musela pod výhružkou zabavení herní konzole absolvovat třikrát denně intenzivní sprchu, pak jsem ale potupně zjistila, že tudy cesta nevede a problém bude na „mém přijímači“.
Zlobři jsou jako cibule
…říká Shrek Oslíkovi, který na to pohotově reaguje: „Protože smrděj?“ „Ne, protože mají vrstvy,“ odpovídá vytočený Shrek. Scéna z oblíbeného filmu se mi to ráno mihla hlavou. Tentokrát se ale vážně neusmívám, protože ten odér, který se ze mě line, je fakt odpudivý a Oslík svou hláškou trefil přesně hřebíček na hlavičku.
Jen pro představu – když smícháš typický smrad staré školní tělocvičny s hromadou propocených žíněnek, s čerstvě rozkrojenou cibulí a zmoklým bezprizorním psem, dostaneš „vůni“, která mě teď věrně provází na každém kroku. „A holky přece nesmrdí,“ zoufám si a propadám panice.
bigstock-meeting-woman-working-in-offi-360309295.jpg
Tělo se očividně pár dnů snažilo dostat ze sebe všechno, čím ho tahle koronasviňárna zatížila, včetně dostupných léků na bolest a snižování horečky, které jsem do sebe ve velkém poslední dny ládovala.
Naštěstí byl za tři dny klid a já mohla přestat doma pálit všechny ty vonné svíčky, vosky a osvěžovače, které (jak slibují reklamy) pachy nepřekrývají, ale nadobro likvidují.
Covid je jako bonboniéra…
Každý den s covidem je vlastně tak trochu jiný. Jeden den máš pocit, že nemoc konečně ustupuje, o opaku tě ale přesvědčí něco tak obyčejného a samozřejmého, jako třeba příprava snídaně. Po deseti minutách mazání chlebů a krájení zeleniny je člověk zralý na dvouhodinového šlofíka.
A druhý den je pro změnu zase hůř. Ozývají se bolavé lopatky, páteř, ke kterým se přidává šílená únava a zvýšená teplota. Člověk neví, co ho další den čeká a tak se vlastně pořád plácá v bludném kruhu.
Útěchou mi budiž snad jen to, že jsme vzhledem ke svému zdravotnímu stavu zproštěni povinných (po)vánočních návštěv u rozvětveného příbuzenstva, které na nás aktuálně kouká jako na nemocné cholerou a černým kašlem dohromady. Takže, všechno zlé je vlastně nakonec k něčemu dobré!
Co ty a covid-19? Máš tohohle prevíta za sebou, nebo se mu zdárně vyhýbáš? Dej nám vědět v diskuzi pod článkem!
