Stereotypy prostě mluví jasně. Cholerici jsou navztekaní a věčně našlápnutí šílenci, které stačí v nevhodný (nebo i v ten vhodný) okamžik decentně popíchnout a vybuchnou. Tenhle výbuch má přitom dalekosáhlé následky. Když někdo o někom tvrdí, že je flegmatik, často nás to přitahuje, protože flegmatici jsou, zdá se, vždycky dokonale v klidu a nad věcí. Pokud by sis ale měla vybrat jednoho z nich jako partnera, volila bys zhruba mezi peklem a peklem.
Připrav se, hrajem´!
Aniž bych chtěla tyhle stereotypy přiživovat, nemůžu si pomoct. S cholerikem jako partnerem bych tu čest mít nechtěla. Stačí, že ji má moje kamarádka ze střední, Jana, která mě s chutí pravidelně zásobuje historkami z domácího souboje nervů mezi ní a Petrem.
Petr je abnormálně vznětlivý. Reaktivní. Každá emoce jím neskutečně zmítá, ať už je to vášeň, nespokojenost nebo momentální naštvanost. „Minule se mu zdálo, že jsem špatně umyla nádobí. Tak šel a přemyl ho. Jo, kdyby mi pomáhal normálně, tak ani neceknu. Ale já vim, že to dělá, protože si myslí, že já to dělám špatně!“
Vždycky, když na mě Jana vychrlí nějakou takovou momentku, mám sto chutí jí připomenout, co mi řekla, když spolu začínali a on spal několik dní u ní a u jejích rodičů. Už tenkrát to měla řešit, ale neřešila. „On je normální magor. Zatímco jsem byla ve sprše, přerovnal mi půl skříně s oblečením. Všechno do komínků. A to už když jsme přišli poprvý ke mně do pokoje, domáhal se vysavače.“
bigstock-portrait-of-young-angry-man-52068682.jpg
Tím ale série výlevů pořádku přespříliš milovného Petra nekončí ani omylem. „Řekla jsem mu, že když spolu teď bydlíme, tak bychom mohli večery trávit nějak hezky, společně… A ne že bude sakra sedět vedle mě na gauči a psát si s kolegyní. Přijde ti to normální?“
Petr tuhle situaci završil tím, že okamžitě zrudnul (už v ten moment Jana věděla, že si „dovolila moc“) a bez jakékoli debaty na ni spustil, že jestli mu nevěří, tak by se měli rozejít. A rozejít by se měli taky proto, že se „nějak moc dlouho“ vybavovala se sousedem a že dala za pravdu jeho kamarádovi Romanovi, když se kluci dohadovali o něčem, co už je dávno jedno. A z mnoha jiných důvodů.
Tímhle stylem se rozcházejí každý měsíc asi tak třikrát. Jana si balí věci v ložnici, a jakmile to Petr zjistí, spustí nelibozvučným tónem, co proboha Jana blbne a jestli to chce jako vzdát. Jediný, kdo přitom neustále skloňuje slovo rozchod, je Petr. Při jakékoli příležitosti. Jana tak každou chvíli neví, na čem je, a dost ji to trápí. Jenže ho nemůže sama opustit, přece ho miluje… Víc než svoje nervy.
Na pohodu a svěží
O moc lepší to ale není ani s totálním flegmatikem. S tím mám zase zkušenost já, naštěstí jen docela krátkou, několikaměsíční. Nejdřív byl boží. Pozorný, milý, hodný - takový Pan Dokonalý. Jenže když jsem se ho zeptala, jak strávíme odpoledne, slýchala jsem vždycky to samé – že je to jedno, hlavně když bude se mnou. Na jednu stranu bezva. Ale budeme pořád dělat jen to, co chci já? Vždyť ho to nemůže bavit! A budu já pořád vymýšlet společné aktivity?
„Co podnikneme o víkendu?“
„Co chceš...“
„Podíváme se k vašim?“
„Třeba…“
bigstock-handsome-young-man-doing-yoga-13179173.jpg
Přetrpěl by i výstavu obrazů nebo autorské čtení, přitom o umění a literaturu jinak nejeví nejmenší zájem. Chodívali jsme ale se společnými kamarády pravidelně do hospůdky nedaleko našeho domu. A vždycky jsme se tam potkávali s jinou partičkou. V jejím čele stál sympaťák, který mě neváhal několikrát pozvat na bar. Janin Petr by minimálně zbystřil. No, spíš by vystřihl nějakou rozchodovou scénu, načež by Janu, balící si svoje saky paky, cepoval, že je slaboška, když se chce hned rozejít.
S Honzou to ale ani nehnulo, ani když do něj ryli kamarádi. Ani když jsem s Panem Sympaťákem vyrazila na kolo, neměl Honza potřebu to řešit. A když jsem se ho zeptala, jestli jako aspoň trochu žárlí, nebo už je mu úplně jedno, s kým kde trávím volný čas, mávl rukou a řekl, že to je moje věc a omezovat mě nebude. Může se mi nějaká kočka divit, že jsem s nemastným a neslaným Honzou, který nikdy neprojevil žádný výkyv nálady a emocí, rozešla? S někým, komu je všechno jedno, přizpůsobí se všemu a jeho nezájem v očích nejde nevidět, to fakt není žádný med.
Škatulky? Neexistují
Milé dámy, všechny kocoury nelze zaškatulkovat. Bohužel, jinak bychom hned věděly, koho si nepustit k tělu. Nikdo není jen cholerik a nikdo jen flegmatik. Vždycky jde jen o to, co v lidech převažuje. Jsou ale tací, kteří by mohli celou kategorii mužů zastupovat a dělat jim mluvčího.
Pokud máte doma flegmatika, který vás na svůj stoický klid ulovil, musíte mít morál na to, diktovat mu, co bude. A jestli se chystáte dát to dohromady s cholerikem, pak doufám, že jste silná osobnost s neochvějným sebevědomím. Jinak neskončíte dobře.
