Spousta z nás patří ke skupině věčně začínajících a končících dietářek. Devastujeme si těla nejšílenějšími hladovkami, je nám zima, štěkáme po zbytku rodiny, protože máme hlad, a horko těžko sundaná kila nabereme v cuku letu zpátky hned potom, co se vrátíme do starých kolejí.
Tohle celé je samozřejmě špatně a žádná dlouhodobá radost se nekoná. Nakonec definitivně uvízneme ve fázi, kdy se časy, doby, zvyklosti i módní trendy mění, ale kila zůstávají.
I Mgr. Radka Vondráková, autorka projektu Pro sebe a pro nás, má s touhle věčně se opakující smyčkou svoje zkušenosti. Podařilo se jí ale překročit svůj vlastní stín a rozhodla se svůj životní styl proměnit. Dokázala to, a díky tomu dneska mění i životy druhých.
Začátek její cesty v souvislosti se správným stravováním pochopitelně nebyl snadný, ale nakonec se pro mnohé stala symbolem síly, inspirace a pozitivní změny.
V našem rozhovoru se nám tak otevírá okno do jejího světa plného radosti, výzev a příběhů o transformaci těla i mysli. Pokud tak potřebuješ načerpat trochu toho pozitivního nakopnutí, zhltni naše řádky a zjisti, jak můžou malé kroky vést k velkým změnám a jak si najít cestu ke zdravému a šťastnému životu, který si zasloužíme.
Jak by ses ty sama charakterizovala? Jsi výživář? Poradce? Kouč? Kam si tě můžeme zařadit?
„Jsem obyčejná holka, co chtěla být zdravě hezká. Snažila jsem se o to sama spoustu let a za tu dobu jsem nasbírala spousty informací. Informací o tom, jak funguje tělo a co vlastně normální ženská chce. Já o sobě říkám, že jsem obyčejná holka z Dubí, která se snaží naučit lidí jíst a zlepšit jim tak život.
Dneska, po skoro roce aktivní práce s lidmi, bych o sobě už i řekla, že jsem i jakýsi mentální kouč. Nechci lidem napsat jen „jídelníček“, já tomu tedy říkám „jízdní řád“, já jim chci synchronizovat hlavu s tělem. Chci je naučit trošku jinak přemýšlet, naučit je se smát a hlavně – mít se rád.“
Co pro tebe v životě bylo tím impulsem, kdy sis řekla „a dost už, takhle ne“ a začala jsi jíst jinak?
„Trpěla jsem celý život na akné. A to i ve 20 letech a později. Brala jsem na to různá antibiotika, mazala se snad vším, co existovalo. Jednou mi pak má kamarádka řekla: ‚To máš z toho, co žereš.‘ A to mi stačilo k tomu, abych se fakt nad tím zamyslela. Udělala jsem tak. Začalo to v roce 2015 a do teď sama sobě děkuji za to uvědomění. Jídlo nás strašně kazí a odvádí nás z cesty.“
Co všechno se schovává za tím „normálně jíst“? Co to znamená?
„Jíst tak, aby nám to chutnalo. Jíst všechno, co svět nabízí. Nepočítat zrníčka rýže, nebát se dortu, vědět, že bílý jogurt s banánem zní sice zdravě, ale pro tělo to správné není. Že si můžu dát bůček nebo tofu a že nemusím držet diety. Proto dost často píšu, aby lidi jedli správně, nejenom zdravě. Salát se semínky je sice super, ale dá se na tom žít?“
Podle tvých slov jsme správné jedení zapomněli. Co to znamená? Jak se tohle dá zapomenout?
„Bohužel lehce – upřednostňujeme jiné činnosti v našich dnech. Raději děláme cokoliv dalšího, klidně i ležíme na gauči s telefonem. Už nás nezajímá jídlo. Honíme se za prací, vyděláváme peníze, které si stejně jednou neužijeme, protože náš život je kratší a kratší. A to jen kvůli tomu, že tělu nedáváme, co potřebuje.
Nemyslím tím nějaké zelené klíčky a zázračné rostliny. Naopak – umět jíst správně. Dneska dost žen víc zajímá, kdy jdou ke kadeřnici nebo na nehty nebo co si na sebe koupí. Ale už vůbec neřeší svůj hlavní pilíř – tělo.“
a932c0dd-6908-4e8a-841b-6727b8de84ee.jpeg
Proč tomu tak je? Proč tak hrozně špatně jíme a tloustneme?
„Je to víc aspektů a u každého převládá jiný. Ale u většiny lidí je to o tom, že už neví, co je správně. Neví, jsou zmatení ze všech těch diet a informací. Navíc nemáme čas se najíst, natož jít nakoupit nebo si jídlo naplánovat. Často nevíme, co budeme druhý den jíst, takže buď nejíme vůbec, nebo si koupíme něco, co je mastné nebo plné sacharidů. Samozřejmě nás netvoří jen jedno jídlo. Je to celý souhrn jídel během dne.
Pokud někdo nestíhá jíst a dá si až večeři, je to klasický příklad podvýživy. Dneska nejsou lidé silní z toho, že vysedávají ve fastfoodech (i když někteří samozřejmě ano), ale ze zkušenosti už vím, že jsou silní kvůli své podvýživě. Málo jedí, a i když si myslí, že jí dost, je to stále málo.
Posnídají třeba bílý jogurt s trochou vloček – takže dávka sacharidů. Svačinu nestihnou, k obědu si dají kuře na paprice s knedlíkem – nic proti. K odpolední svačině si dají banán – opět pouze sacharid a večeři odfláknou kouskem chleba se sýrem a šunkou. Vypadá to jako dost jídel, ale je to jen dost sacharidů, popř. tuků. Z hlediska živin je to opravdu málo. A to bych mohla pokračovat. Přitom stačí tak málo – drobné úpravy a člověk se z té podvýživy rázem dostane.“
A co diety? Proč jsme ochotni a schopni mučit se dietami, dokonce mnohdy velmi drahými, kdy jíme vzduch omaštěný větrem, ale na parádní správné jídlo prostě kašleme? Proč raději hladovíme, než abychom se správně a normálně najedli?
„Odpověď je jednoduchá. Dáváme svůj život do rukou druhých a čekáme, že mávnou kouzelným proutkem a my budeme hubení. Myslíme si, že když to stojí tak moc peněz, do druhého dne budeme o tři velikosti menší.
Všude vidíme vystajlované fotky, o kterých si myslíme, že jsou reálné, ale ony nás ve skutečnosti jen lákají na něco, co ani neexistuje. Taky u diet vidíme ten rychlý nástup. To člověka nakopne a opravdu si myslí, že se stal zázrak. Ale je to udržitelné? Není!“
Myslíš si, že k tomu, aby člověk najel do správných jídelních kolejí, je potřeba podpora doma? Podpora okolí?
„Ano, v tom vidím základ. Určitě to někdo může zvládnout sám, třeba člověk, který nemá povinnosti například vůči dětem nebo prarodičům. Pokud je ale žena sama s dítětem, má to těžké. Zvládnout se to dá, nepůjde to hned, ale vždycky přijde lepší časové období. Ale celkově je podpora v rodině skvělým pomocníkem.
Spousta žen mi píše, že jim doma partner hází klacky pod nohy, nepomáhá s ničím, ani s dětmi. To je opravdu nepříjemné a já osobně nechápu, jak se někdo může k druhému takto chovat. Kdykoliv mi má klientka, říkejme jí Radka, napíše, že má v partnerovi/partnerce oporu, jásám a vím, že máme z poloviny vyhráno. Přijde pak podpora, pomoc s nákupem, s vařením a třeba i podpora v pohybových aktivitách nejenom v ložnici.“
V čem je taková podpora klíčová, když by měl člověk správně jíst hlavně kvůli sobě? Nemělo by mi vlastně být celkem fuk, jestli mě okolí podporuje, nebo mi naopak hází ty klacky pod nohy? Když se jednou rozhodnu kvůli sobě, jdu za tím. Nebo ne?
„Rozhodně s tím souhlasím a to je zrovna můj případ. Já jsem do toho šla hlava nehlava a bylo mi jedno, jestli si někdo bude klepat na čelo. Ale ne každý takový je. Hodně lidí je závislých na svém okolí a morálně tu podporu potřebuje. A když ne morálně, tak v rámci pomoci hmatatelné – pomoci s úklidem doma, vyvenčením psa (a dětí), s nákupem – a vy si zatím můžete plánovat, co kdy vařit.“
f32caa17-a4f9-4586-8bc8-d67ee20a3cc5.jpeg
Jaký vliv má strava na naši psychiku? Co se nám děje s náladou, duší i hlavou, když špatně jíme?
„Mou oblíbenou frází je teď: ‚Změna ve stravování vás vystřelí do vesmíru!‘ A fakt vystřelí. Pociťuješ najednou pocit snahy, vyhraného boje, lehčího těla, veselejší hlavy. Hormony se bouří, tělo má najednou čas řešit své vnitřní problémy a nemusí se trápit tím, že hladoví, nebo že má naopak strašně moc tuku najednou. Když se oblékáte, cítíte se nádherně. Jdete městem a máte pocit, že na vás všichni koukají, protože ví, jak na sobě pracujete a jak moc chcete být jiní, lepší, hezčí, zdravě hezčí.
Osobně si myslím, že vám to dodá víc na autoritě. Možná, lépe řečeno, na vážnosti. V práci nevypadáte jako hromádka neštěstí. Nesete si tu svou svačinu, zatímco kolegové sedí u kafe s cukrem a jejich pohled jasně říká ‚vona už zase žere‘. A to je přesně ten okamžik – děláte něco jinak, lidé se diví, ptají se proč, ale za pár měsíců se budou ptát: ‚Jak jsi to udělala?‘
To dělání něčeho navíc je prostě sílu dávající. Máme na to teď vhodnou dobu. Z 10 lidí se bude snažit jeden. A ten jeden se může stát lvem. Zaručuju pak pocit nesmrtelnosti, ale to se nedá popsat, to se musí zažít.“
Co všechno se změní, když začnu dobře a normálně jíst?
„Nálada – večer se budete těšit na ráno, ráno se budete těšit na odpoledne. Držení těla bude lepší, protože vy časem zkusíte i nějaký pohyb a ten vás bude tak nějak narovnávat. Zkoušení věcí v kabince nebude utrpením, naopak. Pohled do zrcadla bude taky víc vyhledávaný. Já když kolem něj jdu, hned si řeknu: ‚Ahoj kočko, zase jsi o kus lepší.‘
Získáte pocit, že zvládnete všechno, nic vás jen tak nenaštve. A co je podle mě hlavní – vrátíte si roky života. Sice vám papírově bude tolik, kolik vám je, ale pocitově a ze zdravotního hlediska omládnete! To garantuju.“
Když už víme co, pověz nám i ono vytoužené kdy. Kdy se to všechno začne měnit?
„Změna může začít hned ve chvíli, kdy mi ta imaginární Radka napíše. A to myslím vážně a z hlediska těšení se. Už jen to těšení se z nových věcí. A pak následuje další a další těšení se. A když přijde první úspěch, nemusí to nikdy skončit.
Takže měnit se můžeme už druhý den po tom, co jsme se správně najedli. Střeva začnou fungovat a my se lépe vyprázdníme, což je fakt důležité. Hned večer můžeme lépe usnout, ráno se probudíme s lepší náladou a za týden vidíme první rozdíly v zrcadle. Žádný problém. Tělo zareaguje – ať třeba na čísle na váze, na úbytku centimetrů, dojde k vizuální změně, zlepší se kvalita nehtů, cokoliv.“
S pohybem jsme taky často na štíru. Proč?
„Já řeším s lidmi primárně jídlo. Nejdřív chci, aby se naučili jíst. Nechci jim hned měnit všechno – najednou je zatížit jídlem, a ještě je hnát někam cvičit. Vůbec. Pokud pak někdo chce, vymyslíme i pohyb. Ale bohužel toho času dneska fakt nikdo moc nemá. Jídlo nepřecvičíme, takže opravdu je primární umět jíst a pak se může řešit to další.
Pokud ale mohu, určitě každé své Radce nebo Radkovi doporučím chůzi. To jsme totiž taky zapomněli. Jít se projít je pro nás velká neznámá. Kdo se dnes jde jen tak projít na hodinu vkuse? Nemyslím tím, že třeba skladník nachodí kroky po skladu, to není ta pravá aktivita. Jít na hodinu svižnou chůzi kolem „komína“. Kdo tohle 4x týdně udělá, nebo klidně každý den, a k tomu se správně nají, zaručuju zázraky na počkání. Chůze a jídlo! Víc netřeba.“
Co malého tedy můžeme každý den udělat tak, aby to v pohybu bylo krokem kupředu?
„Tělo nejméně spaluje vleže. Takže pokud během dne nebudeme ležet na gauči, bude to fajn. Samozřejmě to teď zlehčuji. Ono stačí opravdu málo – ráno se třeba protáhnout, vystoupit o zastávku dřív, odpoledne jít vyvenčit psa na déle než 10 minut, uklidit nádobí do myčky, dát prát prádlo, umýt koupelnu – být během dne aktivní a co nejméně sedět nebo ležet. To pro začátek úplně stačí.“
Když je někdo ze svých kil nešťastný až na půdu, ale ta vůle, ochota, chuť se sebou něco dělat, tam prostě ne a ne být, tak co? Jak na to? Jak se přimět?
„Pokud není ochota a chuť, tak žena/muž na sebe nejsou dostatečně naštvaní nebo nespokojení. Oboje nejde dohromady. Protože pokud budu nespokojená, budu chtít něco dělat. Já vždy každé takové Radce říkám: ‚Tohle celé se dělá pro zdraví, ne pro hubenost.‘
Takže pokud nechcete umřít mladí, pořádně se najezte a mějte k sobě oporu, která vám řekne, jak vylepšit svá jídla a jak je spojit s vaším dnem.“
Proč se konkrétně na tebe klienti v tak masovém množství obrací?
„Já si myslím, že je to díky tomu, že ze mě cítí tu upřímnost a reálnost. Svou stránku na facebooku mám už několik let. Lidé tam měli možnost sledovat celou mou cestu a mou snahu být jednou zdravě hezká máma, která svému synovi bude spíš ségrou než mámou, která vypadá jako babička. Za ty roky mě poznali. Kdo mě nepoznal a je na stránce nově, chvíli to vše potají sleduje a pak ‚vystřelí‘.
Podle mě zjistí, že já nejsem jako ostatní. Nešpulím pusu, zadek ani prsa. Neukazuju nereálné věci, kreace a kdovíco. Nejsem vystajlovaná holka z internetu, která v realitě vypadá úplně jinak. Vždycky jsem chtěla lidem ukazovat to, co oni sami mají, jen to neumí správně využít. A co to je? Chuť a snaha být zdravě hezčí.
Mou výhodou je asi i fakt, že nejsem jako jiní ‚výživoví poradci‘, kteří sestaví jídelníčky na pondělí ráno, odpoledne a večer a vlastně tak diktují lidem, co jíst. To já nedělám. Já vytvářím tzv. jízdní řád. Podle chutí každého vytvořím nástřel jídel a každý si zvolí sám, kdy si co uvaří či koupí. Nedělám to pro jedince, úplně nejraději to udělám pro celou rodinu z cenově dostupných, a hlavně normálních potravin.
Vždy s humorem říkám, že nikdo nebude vařit omáčku z dešťových kapiček nebo chodit sbírat chřest na pole při úplňku. A taky – to hlavní a důležité je komunikace.
Nekomunikuji s lidmi jen v nějaký určitý čas. Vůbec. Komunikuji pořád. Chci, aby každý věděl, že tu pro něj jsem a že on je ten jediný. Poradím s čímkoliv, ať je to sebemenší blbůstka, ale na každém detailu záleží. Ano, je to náročné. Denně dostávám spoustu zpráv, ale nesmírně mě to baví. Doma mám skrz tohle všechno taky podporu. Našla jsem se v tom. Pomáhat druhým a nezničit jejich peněženku je super pocit. Takový hezký uzavřený kruh – mám se dobře já, chci, aby se tak měli i druzí.“
Jak poznám, že už vážně potřebuju něčí pomoc?
„Když už všechny diety a snahy selhaly a kamarádka vám o mě řekla. Každá snaha a pomoc je pro každého prospěšná. Já třeba miluji auta a ráda v nich jezdím. Ale sama si je neopravím, a tak si řeknu o pomoc. To stejné je v jídle – máme jídlo rádi, nějakým způsobem jíme, ale naše tělo na to nevypadá. Potřebujeme tedy pomoc a řekneme si o ni. Každý je chodící vizitkou toho, jak žije.“
A co kompetence? Odbornost? Míváš někdy problémy s tím, že k poskytování cenných rad, nemáš vzdělání? Lépe řečeno, mívá s tím problém někdo jiný?
„Mé jméno by se mohlo psát takto: Mgr. Radka Vondráková. Vypadá to chytře? Já doufám, že ano. Mám dvě vysoké školy, tedy titul Bc. a následně Mgr. Samozřejmě, že ne v oboru, ve kterém pracuji, ale takhle to v dnešní době ani nefunguje.
Pro svou práci nepotřebuji odbornost, protože já se za odborníka nepovažuji. Nechci žádné certifikáty a diplomy za to, že jsem se účastnila nějakého kurzu a vím, co je to bílkovina. To už bych zase byla stejná jako všichni ostatní. Za mě musí mluvit výsledky mé práce. Hlavně to lidi zajímá.
Upřímně – koho dneska zajímá nějaký lektorský kurz nebo něco podobného? Když něco děláte, musíte podle toho vypadat. Kaž vodu, pij vodu. Úspěchy s lidmi dělám já jako člověk, ne já jako certifikát. Ale abych odpověděla na vše – ještě jsem se s tím nesetkala. Nikdo po mně nikdy žádný certifikát nechtěl. Myslím, že za mě opravdu mluví mé tělo, má hlava a mé výsledky.“
Když tě poprosím o malou milou větu na závěr, jak bude znít?
„Naučte se jíst a jděte se projít.“
Díky za rozhovor!
Autorka článku: Bára Klímová
autorský článek
