Je celkem pochopitelné, že malí drobci, kteří si to ze školky přivalí do školních lavic, jsou z tělocviku nadšení. A když pak po pár měsících dokonce přijde na řadu slavnostní chvíle, kdy paní učitelka poprvé svolí k vybíjené, kterou malošci doposud vůbec neznali, jsou z toho přímo na větvi a všechny ostatní předměty v jejich očích přestaly existovat úplně.
Po matice rázem ani pes nevzdechne a celá prvouka se taky může jít klidně klouzat. Malé děti tělocvik zkrátka baví přímo nesmírně, protože o jeho úplné podobě neměly do nástupu do školy ani páru. Malé děti se navíc vůbec nestydí a je jim fuk, jak budou u čeho vypadat.
S většími dětmi je to už, naprosto logicky, jiné. Že bychom puberťáky zrovna dvakrát uchvátili tím, že se dneska bude šplhat na čas? To asi těžko a třikrát jupí k tomu. Neznám vlastně ani žádného dospělého, který by byl z téhle disciplíny tak blahem bez sebe, že by pravidelně každý čtvrtek chodil šplhat.
Já sama mám v živé paměti ten stažený žaludek a spálené nárty, když v mém pravěku na šplh došlo. Cítila jsem se jako jitrnice daleko za datem spotřeby, které všichni hledí na její velký zadek a určitě se jí smějí. Že to tak ve skutečnosti nebylo, teď slastně zjišťuju až na srazech se základkou po 20 letech.
Jenže ani případný ostych, ani nuda, ani neochota cvičit, ani nechuť se do tělocviku aspoň nějak zapojit, ani chybějící vůle se přece jen trošku přemoct, a dokonce ani strach nebo obava nejsou důvodem k tomu, aby se děti, jakkoliv staré, z tělocviku vyvlékaly. Což se ve velkém děje a někteří rodiče tohle všechno ještě hezky posvětí omluvenkami. Byť třeba ne s radostí, ale s ochotou vyhovět ratolesti určitě.
shutterstock_1051489529.jpg
Nejde jen o tělocvik
Na první dobrou se to nezdá. Tělocvik totiž není něčím, kvůli čemu by se zhroutil svět. Jestli výmyk budeme umět, nebo se na konec svých dnů holt dokodrcáme s vědomím, že nám zrovna tenhle um nebyl dán, není reálně až tolik důležité. Jde však o to, že kdykoli si dítě jen přeje, aby na tělocvik nemuselo, a my mu vyhovíme, učíme je následující:
- Učíme je, že cokoli si umaneme, bude podle nás.
- Ukazujeme jim, že podvádět je snadné. Ba co hůř? Že se to smí.
- Dítěti vštěpujeme, že to, do čeho se mi nechce, dělat nemusím. Což není úplně špatně, ale ruku na srdce. Život přece není vždycky jen o příjemných a hezkých věcech.
- Dítěti do budoucna zaděláváme na nic moc návyky, až samo bude rodičem. Bude mít zajeté, že dělat nevýchovné věci je vlastně v pohodě.
- Jsou věci, o kterých se nežertuje a které se nezlehčují. Zdravotní problémy by tak nějak automaticky měly být jednou z nich. My ale naopak dítěti svým chováním říkáme, že ani taková výmluva na zdraví ničemu nevadí.
- Dítě může snadno získat pocit, že nad něj není. Nabude dojmu, že jen ti ostatní něco musí. Ono však ne.
- A když to všechno vezmeme kolem a kolem, koneckonců dítě připravujeme i o nějakou tu srandu, která se v tělocviku sem tam děje. Možná ne hned, určitě ne vždycky, ale vtipné momenty, které utužují kolektiv, se při hodinách tělesné výchovy odehrávají taky.
Pokud tak nerozeznám žíněnku od kladiny, budiž mi odpuštěno. Vedlejší dopady věčných omluvenek z tělocviku ale můžou být do budoucna úplně jiného ražení, které dítěti pěkně pokroutí charakter.
Nuda i nízká sebedůvěra
Je jednoduché říct, že dnešní děti jsou takové a makové. Takhle kohokoliv označit umíme všichni. I když děláme, že ne. Všechno ale není vždycky tak, jak se zdá. Dnešní děti, úplně stejně jako děti jakékoli doby, prožívají totéž.
Ať už jde o tělocvik, nebo o fyziku, mohou si být nejisté. Nevěří si a bojí se posměchu. Na tom není nic podivného a v určitém věku tohle svým způsobem prožíval každý z nás. Ono ani takové zesměšňování naší osoby ze strany tělocvikářů není nic příjemného. Neměli bychom proto jako rodiče zapomínat na to, že prosby o omluvenky můžou pramenit z různých důvodů. Hledejme pak společně jádro pudla, ale s omluvenkami šetřeme.
Když se o dítě budeme dostatečně zajímat a dobře se ptát, dost možná se často dozvíme i fakt, že hodiny tělocviku jsou úplně jednoduše jen jedna velká nuda. Ne vždycky, ale může to tak být. Pokud tělocvikář nebo tělocvikářka nevedou hodiny dostatečně zábavně, dítě si jen těžko tělesnou výchovu oblíbí.
Všechno začíná doma
Pokud my samy budeme jakoukoli fyzickou aktivitu dítěti zošklivovat, pochopitelně tak nebude kamarádit ani s tělocvikem. Což je škoda. Protože ten neposiluje jen kondici, ale taky sebedůvěru. Dítě se učí férové hře a přičichne ke spolupráci s ostatními.
Vůbec nejlepší je tak děti vést ke sportu a pohybu odmala. To dobré už se pak jen hezky nabaluje časem a nějaký tělocvik pro dítě nebude představovat žádný problém.
A vůbec nemusíme být vrcholoví sportovci. Motivovat dítě k pohybu a ke společným aktivitám se dneska dá mnoha způsoby. Jízda na kole, výlety, lední a inline brusle nebo zkrátka jen pravidelná procházka se psem. Variant a možností je tolik, že pro výmluvy tu opravdu není místo.
Autorka článku: Bára Klímová
Použité zdroje:
- novinky.cz/clanek/zena-deti-proc-je-telocvik-dulezity-a-jak-to-udelat-aby-se-na-nej-deti-tesily-40409633
- eduzin.cz/wp/2020/05/07/jak-se-hybou-ceske-deti-mame-mnoho-aktivnich-sportovcu-jen-malo-deti-ale-pravidelne-chodi-nebo-jezdi-na-kole-a-tloustnou/
- sancedetem.cz/slovnik/psychoterapie
- apha.org/Policies-and-Advocacy/Public-Health-Policy-Statements/Policy-Database/2022/01/07/Supporting-Physical-Education-in-Schools-for-All-Youth
- Z lásky k pohybu, Markéta Strnadová, 2022
