Výměna věčně opilých, líných nebo nespokojených manželů a zhýčkaných manželek, které ujíždí na antidepresivech, Staré myslivecké a velkochovu hadů, či potěšení každého správného voyeura – Vyvolení a BigBrother.
Asi každé kočce a kocourovi dojde, že následující řádky budou věnovány vysoce ceněné kulturní záležitosti, kterou se komerční televizní stanice nebojí nazvat „reality show“.
Televizní zábava pro hrstku vyvolených má v Česku dlouhou tradici. Asi nikoho nepřekvapí, že její kořeny sahají do Ameriky. A stejně jako tady, i u nás se najde nespočet skvostů a hlášek, které v žádné oblíbené reality show nesmí chybět.
„Proč jsem se přihlásila? Chci zažít něco nového.“
Jasně, nikdo na kameru pochopitelně nevybalí, že si přišel do Prostřena pro ostudou ověnčených devadesát háků nebo svoji drahou polovičku vyměnil za sto kapříků, které použije na úhradu dluhů a za zbytek nakoupí basu Gambáčů. Všichni účastníci reality show touží po změně, zábavě a poznávání stejně nemocných jedinců, jako jsou oni sami. Jak poetické…
„Jsem vegetarián.“
Víš, jak poznáš vegetariána? Jednoduše, sám ti to řekne. Není se proto čemu divit, že vtipů o masochráničích je neuvěřitelné množství. Do televizních reality show je pak téměř povinností štábu jednoho takového umístit. Během týdne dotyčný ochutná list ledového salátu, oschlou okurku a „chesekák“ z pomazánkového másla, aby mohl ostatním masožravcům přichystat předkrm v podobě oblíbeného nattó (zkvašené sójové boby), hlavní chod převlečený za „hamburger“ z cizrny a zákusek vyvedený v nesmrtelných BeBe sušenkách s horou šlehačky a důmyslně ukrytým banánem.
„Mohla bych poprosit o čistou skleničku?“
Variabilně zaměň za nůž, vidličku, talířek nebo jiný kus kuchyňského servisu. U každého stolu se totiž najde kontrolor kvality a jakosti (v překladu znamená rýpal největšího kalibru), který si doma nechává servírovat kaviár na stříbrných talířcích, k němuž popíjí šampaňské z křišťálových skleniček. Co na tom, že týden před výplatou stráví konzumací lunchmeatu přímo z konzervy a granulovaného čaje z plastového kelímku ukradeného ze zásobníku s pitnou vodou v ordinaci praktického lékaře.
„Mám alergii na mléko (lepek, pyly, prach, zvířecí srst, práci apod.)“
Minimálně jeden až dva hosté u stolu budou trpět některou z volně dostupných a z Wikipedie jednoduše osvojených alergií na mléko, lepek, pyly nebo prach. Většinou se však najdou i tací, kteří jsou silně alergičtí na okurku se slupkou (ta bez slupky jim samozřejmě nevadí), práci, vodu nebo deodorant.
„A vývar je domácí?“
Vývar, nudle, knedlík, těstoviny, slepice, kus hovězího nebo vepře. Všechno musí být domácí, jinak se to nedá žrát. Alespoň tak prezentují svoji filosofii účastníci známé kulinářské show, kterým jednoduše nedochází, že ne každý má vlohy k tomu pěstovat na balkóně brambory, chovat kolonii slepic nebo pár kusů dobytka. Tihle věční „stěžovači“ mají paradoxně největší radost, když si doma zvládnou zalít polévku z pytlíku a jednou za měsíc se jim při ideální konstelaci hvězd povede nepřipálit čaj.
„Tady je nějaký vlas. Nebo je to snad chlup?“
Chlupy a vlasy – to je věčné téma nikdy nekončících diskuzí nejen u stolu. Ať už holdujete epilaci celého těla, jediné zvíře, které se nachází ve vaší domácnosti, jsou rybičky, všude máte linoleum aebo dlažbu, vždycky se v talířích jednoho z hostů jako zázrakem či mávnutím kouzelného proutku objeví druh kožního keratinizovaného adnexa (lidově řečeno vlas).
pixabay1.jpg
„Je to dobré, my to ale u nás na Moravě/v Čechách vaříme trošku jinak.“
Sto lidí, sto chutí. Ruku na srdce – recepty maminky nebo babičky jsou pro většinu z nás posvátné. Kdokoli, kdo by je chtěl jakkoli napadnout nebo hanit, bude odsouzen k předem jasně prohranému boji. A tak se není čemu divit, že u stolu neboduje pravá svíčková a bramborový salát, protože: „My tam nedáváme hrášek, zeleninu vaříme a místo tatarky používáme majolku.“ U stolu na oko všem chutná, jakmile se přiblíží štáb (a vzdálí hostitel), tak se servírované jídlo nedalo pozřít a hostitel si tudíž nezaslouží víc než dva body.
„Doufám, že si mě pak bude více vážit.“
Naivní představa znuděných manželek, bohatstvím svého movitého protějšku zhýčkaných paniček, jejichž jedinou povinností je udržování domácnosti před příchodem uklízečky nebo mentálně méně vyvinutých žen a dívek, které dobrovolně, s úsměvem na rtech a očekávání světlých zítřků, snáší všechna hoře a příkoří věčně opilého a násilnického manžela. Ačkoli jejich protějšek během natáčení roní krokodýlí slzy a podplácí štáb, aby mohl „miláčkovi“ zavolat, jakmile se žena vrátí domů, katastrofa je zažehnána (chápej – ovladač zakopnutý pod gaučem opětovně objeven) a vše se opět vrátí do starých kolejí.
„Ne, nejsem zklamaná. Je mi to vlastně úplně jedno.“
Tento trestuhodný výrok slyšíme nejčastěji od žen třímajících v ruce slunečnici, prostřednictvím které jim dává vysněný farmář najevo svou nespokojenost s jejich chybějící přední řadou zubů, trendy červeno-fialovými stíny nebo průměrnou inteligencí. Ukřivděné odpadlice nasadí masku silné princezny bojovnice, která odchází s hlavou vztyčenou vstříc světlým zítřkům. V závěrečných titulcích střídá obraz neohrožené Xeny hromádka neštěstí, choulící se na opuštěné lavičce a zuřivě cupující nevinnou slunečnici na milión kousků.
bigstock-214326967.jpg
„Budu upřímná. Šla jsem do toho kvůli těm penězům.“
Jakmile jsou body rozdány, hra na pravdu odehrána a potenciální vítězku nemůže nic a nikdo ohrozit, dostávají se ke slovu nevyřčená přiznání a upřímné výroky. „Budu upřímná. Šla jsem do toho kvůli těm penězům“ je pouze jedním, nikoli jediným z nich. Jaképak překvapení, když se pod nablýskanou poklicí objeví balík pětitisícovek, který připadne téhle upřímné soutěžící, jež všechny ostatní během týdne obdarovala nejnižším počtem bodů s výmluvným odůvodněním: „Dávám jeden bod. Uvařila dobře, ale nesedí mi její/jeho povaha.“
