Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která nám ho do redakce zaslala e-mailem. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna – pozn. redakce.
Domek? Nic pro nás
„Do menšího bytového domu na okraji Prahy jsme se přistěhovali před třemi lety. Ani jeden z nás nesnil o vlastním baráčku, protože práci kolem něj bychom časově nezvládali. Oba máme totiž náročné povolání a jsme vděční za každou minutu volného času. Proto se nám jevil prostorný byt s krásným výhledem jako ideální volba,“ začíná své vyprávění Iva.
Tvrdý sousedský oříšek
„Poměrně brzy po našem nastěhování jsme se začali seznamovat s ostatními obyvateli domu. Celkem rychle jsme si padli do oka s několika rodinami i páry. Jedni sousedé pro nás byli ale obzvláště tvrdým oříškem. Rodina s dvěma těžce postiženými dětmi a jedním obřím dobrmanem bydlí přímo nad námi. Obě děti se bohužel potýkají s autismem a těžkou mentální retardací.
Řev, zvířecí skřeky a rány
Nikdo si tak nedokáže představit, co v bytě vyvádějí. Na hurónský řev a křik si prostě nejde zvyknout. Když se k tomu přidají neustálé rány a skřeky, které vyluzuje starší z bratrů, zatínáme doma zuby oba dva. Víme, že s tím moc nenaděláme a sami rodiče musí být z téhle situace na dně, v bytě se ale prakticky nedá normálně žít.
bigstock-naughty-child-at-psychologist-127776500.jpg
Budíček v pět ráno
V pět ráno, kdy se oba postižení bratři s železnou pravidelností budí, se kromě zvířecích skřeků, řevu a dupotu začne ozývat i jejich obrovitánský pes. Jakmile rodiče odvezou bratry do odlehčovacího stacionáře, pes vyje a štěká u dveří do chvíle, než se všichni zase vrátí. Klid tak v bytě není prakticky nikdy.
Projev dobré vůle
Sousedce jsme se nabídli, že jí psa alespoň během její nepřítomnosti pohlídáme nebo vyvenčíme, pokud budeme zrovna doma. S nemocnými dětmi ale pomoct nedokážeme. Naši pomoc odmítla. Pes prý není zvyklý na cizí lidi a mohl by nám ublížit. Člověk si tady proto nemá šanci odpočinout. A to večer po práci ani během víkendu. Řev, kravál a štěkot je tady na denním pořádku. Jsme zoufalí a nevíme, jak dál.
Bezvýchodná situace
Na pořízení další nemovitosti nemáme a žít takhle věčně taky nemůžeme. Dřív nebo později by nám z téhle situace regulérně hráblo. A tři roky už opravdu stačily. Nakonec nám tak asi nezbyde nic jiného než řešit problémové sousedy s vlastníkem nemovitosti,“ uzavírá své vyprávění Iva.
Jak bys reagovala být na místě naší čtenářky? Dej nám vědět v diskuzi pod článkem.
