Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře, který nám ho do redakce zaslal e-mailem. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna – pozn. redakce.
Parta přátel
„Na minulého Silvestra pravděpodobně nikdo z naší party jen tak nezapomene. Jsme parta pěti kamarádů, kteří se znají už od střední školy. Během vysoké se sice naše cesty rozešly, aspoň dvakrát ročně se ale dodnes všichni scházíme. Obvykle u příležitosti hromadně slavených narozenin a silvestrovských oslav.
Během zmíněného Silvestra se nám nepodařilo sehnat volnou chatu na horách, proto jsme vzali za vděk skromnou chatkou, kde dřív bydleli mí prarodiče. Po jejich smrti zůstala chata opuštěná a čekala na rozsáhlou rekonstrukci. Bylo tam nicméně útulno a několik kilometrů v okolí nebylo ani živáčka. Místo se proto stalo ideálním útočištěm pro partu kámošů, kteří si chtějí pořádně vyhodit z kopýtka.
Slavili jsme už od rána
Na chatu jsme už 30. 12. přivezli proviant i pořádné zásoby alkoholu. Druhý den jsme tak začali slavit už ráno. Alkohol tekl proudem a zábava byla v plném proudu. Půlnoci jsme se dožili s vypjetím všech sil. Míchat domácí pálenky se skotskou whisky prostě nebyl dobrý nápad. To jsme ostatně zjistili poměrně záhy.
Ráno nás probudila šílená kocovina a nesnesitelná bolest hlavy. Ti šťastnější se ji pokusili zaspat. Jiní se rozhodli praktikovat heslo „ším ses zkazil, tím se naprav“ a rozjížděli nový alkoholový maraton. Někteří se hodlali spravit silnou kávou. Já naštěstí patřil do první zmíněné skupiny a kocovinu se mi podařilo vyležet. Vstával jsem až někdy okolo oběda.
Krve by se ve mně nedořezali
O to větší šok mě čekal v kuchyni. Na lince totiž stálo několik prázdných hrníčků a vedle nich otevřená tmavá dóza. Málem mě odvezli nohama napřed. Zmíněná dóza neobsahovala kávu, jak si mí kamarádi v alkoholovém opojení naivně mysleli, ale popel zesnulé babičky. Její i dědečkovu urnu jsme totiž s rodiči nechali na místě, kde to tolik milovali. Jen jsem o tom naší partičce po příjezdu jaksi zapomněl říct.
Nejdřív jsem si myslel, že si ze mě jenom vystřelili, jejich kyselé a protáhlé obličeje mě ale přesvědčily o opaku. „Káva“, kterou jsem jim nachystal, prý byla nějaká divná a zatuchlá. Hrnek horké tekutiny, která jim měla pomoct od kocoviny, prý sice zvládli, zbytek ale vysypali do záchodu.
S hrůzou jsem jim oznámil, že do kávy měl obsah jejich hrnků daleko a že babička nám tohle asi nikdy neodpustí. Dnes už se téhle historce všichni smějeme, tehdy nám ale do smíchu moc nebylo,“ uzavírá svůj příběh Adam.
Nasypat si nebožtíka do kafe je vážně bizár. Na druhou stranu je tohle historka, která odbourá osazenstvo i po letech. Jak bys reagovala na Adamově místě?
