Nejlepší kamarádky už od školky
„S Beátou jsme se poznaly první den ve školce. Hned jsme si padly do oka a v tu chvíli se z nás staly nerozlučné kamarádky na život a na smrt. Absolvovaly jsme společně jak základní, tak střední školu, a dokonce jsme se dostaly na stejnou vysokou. Vypadalo to, že nás nic nerozdělí. Po škole jsme se každá vydala svým vlastním životem.
Já se věnovala psaní knih, Beáta ale mířila výš. Začala pracovat v bance, kde se rázem stala nejvýkonnější a nejoblíbenější zaměstnankyní. Klienti jí doslova zobali z ruky a aktivně ji sami vyhledávali. S muži to zkrátka uměla. Kromě její inteligence jí v kariérním postupu nepochybně pomáhal také vzhled trojské Heleny. Byla to jen otázka času, kdy si najde někoho movitého, kdo ji bude hýčkat jako křehkou květinku a zahrne ji nejen láskou, ale především penězi.
A osudový princ na bílém koni na sebe nenechal dlouho čekat. Byl jím jeden z klientů, proto musela vztah dlouho tutlat. Když ale změnila pracovní místo, konečně svou velkou lásku vykřičela do světa. Honza podnikal v oblasti nemovitostí a nepochybně ji dostal nejen svým šarmem, ale také tučným bankovním kontem.
shopping-2163323_1280.jpg
Nechtěla mít nouzi o peníze
Beáta samozřejmě nebyla typická zlatokopka, na druhou stranu nechtěla mít o peníze nouzi a číslo na muže ze „střední třídy“ byste v jejím telefonu hledali jen marně. Naneštěstí ale nebyla z těch, které by zpřetrhaly všechny přátelské svazky a žily jen pro muže svého života. Proč píšu naneštěstí? Protože vztahem s Honzou se mezi námi všechno tak nějak změnilo.
Najednou jsme přestaly chodit na do našich oblíbených vináren, kde jsme většinou neskončily dřív než po lahvi oblíbeného Merlotu. Beáta si oblíbila pravé šampaňské a já se – chtě nechtě – musela její zálibě přizpůsobit.
Podniky, ve kterých jsme se nově potkávaly, nenabízely nic jiného než lahve za několik stovek, ba dokonce tisícovek. Na rozdíl od ní jsem ale neměla dobře placenou práci ani muže, který by mě na nákupy vyzbrojil zlatou kreditkou. Její rozmary tak odnášela zejména moje peněženka.
Připadala jsem si jako chudý poslíček
Beáta milovala krásné věci, značkové oblečení i brýle a kabelky. Doma měla obří šatnu s téměř dvěma stovkami párů bot. Neustále si pořizovala další a chtěla, abych jí na jejích nákladných nákupech doprovázela. Já si z autorských honorářů mohla dovolit maximálně jedny nové boty ročně, ona si je kupovala prakticky denně.
Z obchodů jsme pravidelně odcházely ověšené taškami a já si najednou začala připadat jako její poslíček. Na jednu stranu jsem jí bohatství přála a její marnotratnost tolerovala, na druhou stranu jsem si vedle ní připadala méněcenná.
Jak to nakonec všechno dopadlo? Nedopadlo. S Beátou se stále stýkám, nechci totiž ztratit nejlepší přítelkyni, s níž se známe tak dlouho. Na druhou stranu jsem ale omezila frekvenci našich společných setkání. Vím, že mě to nemusí zajímat, občas ale přemýšlím, jestli by se takhle chovala i bez nabité peněženky a svého sponzora.“
Co bys Olze poradila? Má s marnotratnou kamarádkou zpřetrhat vztahy, nebo jí její rozmary dál tolerovat? Dej nám vědět do diskuze po článkem.
