Na ten první dotaz jsem si už zvykla, ten druhý mě nepřestává překvapovat. Myslí si snad oni tazatelé, až budu stará potetovaná babička, že mě to celé vyděsí a já začnu svého rozhodnutí litovat? Nebo že jsem nad tím nepřemýšlela před tím, než jsem se odhodlala nechat do sebe několik hodin píchat jehlami, které za normálních okolností nesnáším? Očekávají, že se mi v náhlém prozření doširoka otevřou oči, spadne mi čelist a vypadne ze mě: No jo, vlastně…
Nejcennější plátno na světě
Na kérku jsem se vypravila s pocitem, že si jdu na věky věků nechat zkrášlit tělo. Trvalo mi roky, než jsem dospěla do momentu, kdy jsem se objednala. Pečlivě jsem vybírala tatéra, se kterým si sednu, a spolu jsme ladili motiv. Žádné listování v katalogu při opilecké noci. Moje tělo je to nejcennější umělecké plátno a já mám radost, že ho ozdobil designer, jehož tvorba je mi blízká.
O možnosti vylaserování jsem ani na vteřinu nezauvažovala. (A nejenom kvůli tomu, že to prý ukrutně bolí.) Tetování se stalo mou součástí, tak jako ruka nebo třeba plíce. Už jste slyšeli, že by se někdo ptal: Co budeš dělat s těma rukama, až budeš stará?
O to důležitější je vybírat si tetování s pořádným rozmyslem, dbát na to, že bude tvou součástí i za 40 let, bude s tebou u moře, na plese v krásných šatech a půjde s tebou i do práce.
Doporučuju nechat si dostatečný čas na rozmyšlenou a sžití se s myšlenkou pokérovaného já. Pár dnů nestačí. Dneska už naštěstí přestává mít tetování štempl vyvrhelství. A za několik desítek let doba ještě pokročí. A když se tě pak někdo zeptá, jak budete vypadat, až budeš stará, můžeš mu v klidu říct, že budeš supercool babička. S kérkou na zádech a bábovkou na kuchyňském stole.
Autorský článek
