Následující rozhovor je vedený s mužem, který dřív býval ženou. V minulosti prodělal změnu pohlaví (tranzici), o které se dneska rozhodl promluvit. Jména uvedená v článku jsou smyšlená. Redakce totožnost respondenta zná, pro zachování anonymity se ji ovšem rozhodla neuveřejnit. Úvodní fotografie je ilustrační.
Robine, člověk, který o tvojí minulosti nic neví, by podle mého názoru neřekl, že jsi býval ženou. Kdy jsi vlastně zjistil, že je s tvým tělem něco špatně?
„Že trpím tělesnou dysforií (porucha hodnocení vlastního těla – pozn. redakce), jsem věděl prakticky odmalička. Nejhorší to ovšem bylo ve škole, kdy jsem začal rebelovat a odmítal nosit šaty a sukně, do kterých mě máma tehdy tak ráda oblékala. V té době mi ještě říkali Renée a já tohle jméno, stejně jako vlastní tělo a jeho sekundární pohlavní znaky, z duše nenáviděl.“
Kdy ses odhodlal říct nejbližším o tom, co tě trápí?
„Bylo to někdy v období puberty. Nepamatuju si přesně, jestli mi bylo 14 nebo 15 let, jen vím, že to nebylo ani trochu pěkné. Přišel jsem za rodiči s tím, že mají na výběr – buď se mnou začnou řešit tranzici a změnu pohlaví z dívky na chlapce, nebo ať počítají s mrtvou Renée.“
Jak na tohle tvoje vyjádření rodiče zareagovali?
„Mámě se zbortil život jako domeček z karet. Propukla v hysterický pláč. Nechtěla věřit tomu, co slyší. Byl jsem její vymodlené dítě, jedináček! Táta měl za to, že mi tyhle hlouposti vymlátí z hlavy. Když zjistil, že fyzické tresty k ničemu nevedou, neunesl to a zhruba po roce od nás odešel. S mámou se následně rozvedli. Neviděl jsem ho už několik let.“
Co bylo dál?
„Čekala mě návštěva sexuoložky, která se na tranzice nezletilých pacientů v Česku specializuje. První schůzka trvala něco málo přes třicet minut. A já byl konečně po mnoha letech šťastný! Odcházel jsem v ruce s receptem na léky určené k hormonální léčbě a s doporučením k operaci pohlaví. Tehdy mi bylo šestnáct!“
Jedna půlhodinová návštěva u sexuoložky rozhodla o tvém budoucím životě?
„Ještě jsem samozřejmě musel absolvovat vyšetření u klinického psychologa. Ten vyloučil řadu vážných psychických poruch a napsal mi vyhovující dopis a souhlas s diagnózou určenou sexuoložkou. Tehdy jsem si říkal, co tady jako dělám. Já přece nejsem blázen, jen nejsem spokojený s tím, co mám mezi nohama. Dnes už vím, že problém byl v hlavě a vyžadoval hlubokou, soustavnou a dlouhodobou terapii. Ničeho takového se mi ale nedostalo.“
Co na to máma a jak vypadaly následující měsíce?
„Máma s operací souhlasila, co jiného jí ostatně taky zbylo. Nasadil jsem hormonální léčbu, začal mi hrubnout hlas a začaly mi růst vousy. Prsa jsem si začal stahovat, nakonec jsem se ale rozhodl pro jejich úplné odstranění. Prošel jsem si coming-outem a okolí mě začalo oslovovat genderově neutrálním jménem. Stal se ze mě Robin, který si byl jistý, že po operaci se jeho život konečně zlepší.“
Stalo se tak?
„Kdyby to tak bylo, asi tušíš, že bych tady s tebou neseděl a nevyjadřoval se o sobě jako o zmrzačené zrůdě. Přesně tak jsem si totiž po operaci, která podle lékařů dopadla na výbornou, připadal. Mezi nohama jsem měl kus krvácející kůže, která ani vzdáleně nepřipomínala penis. O nějaké funkčnosti samozřejmě nemohla být ani řeč. A to i přes to, že lékaři slibovali prakticky nemožné.“
Jak se dneska cítíš a proč ses rozhodl o své zkušenosti veřejně promluvit?
„Nikdy jsem se nestal opravdovým mužem. A nic na tom nezměnila operace ani nové jméno a pohlaví v občance. Naivně jsem si představoval, že po operaci se všechno zalije sluncem, z uší mi vyletí konfety a já budu konečně šťastný. Problém u mě, stejně jako u tisíců transgender lidí na světě, byl ovšem v hlavě.
Namísto toho, aby se mnou odborníci intenzivně pracovali, vlastně udělali jenom to, co po nich sociálními sítěmi a médii poblázněné šestnáctileté dítě (se souhlasem vlastní zoufalé matky) chtělo. Stačilo pár minut na to, abych dostal zelenou a byl indikován k náročné a podle mého názoru naprosto zbytečné, nebezpečné a mrzačící operaci.
Promluvit o tomhle jsem se veřejně rozhodl zejména proto, abych ostatní varoval. Pokud nejste v souladu s tím, v jakém těle jste se narodili, intenzivně na sobě začněte pracovat a řešte to s odborníky. Změnu pohlaví si nechte jako poslední možnost. Jednou byste jí totiž mohli litovat stejně jako dneska já.
Do šťastného a vyrovnaného muže mám daleko. A kdybych mohl vrátit čas, rozhodně bych do tranzice nešel. Můj život totiž není lepší. Ba právě naopak! Moje deprese a úzkosti ještě zesílily, nenávist k vlastnímu tělu jakbysmet a já se ocitl v začarovaném kruhu.“
Autor článku: redakce
