O tom by mohla vyprávět jedna z našich čtenářek, která udělala to nejtěžší rozhodnutí v životě každého rodiče. Aby zachránila syna, majetek i duševní zdraví sebe a svého manžela, rozhodla se s drogově závislým chlapcem jednou provždy rozloučit a „vykopla ho“ z domu.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která nám ho do redakce zaslala e-mailem. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna – pozn. redakce.
Nezvedený Adam
„Adam byl naše vymodlené dítě. S manželem se nám totiž dlouhé roky dítko nedařilo. Osud tomu ale chtěl a po letech snažení, zoufání i beznaděje, se nám ale Adam narodil. Už od malička byl živé dítě, které chvíli neposedělo. Jeho radost ze života ale byla nakažlivá.
Občas si sice dokázal postavit hlavu, časem jsme z něj ale přece jen vykřesali téměř dospělého a poměrně sebevědomého člověka. To by ovšem nebyl náš Adam, kdyby se nechytnul nějaké té party. Ta poslední se mu bohužel stala osudovou.
Adam se scházel s jistou skupinkou, kvůli které začal zanedbávat školu. Než jsme to zjistili, trvalo to skoro půl roku. O to větší naše zděšení bylo, když Adam oznámil, že studovat nechce, nevidí v tom smysl a raději půjde dělat barmana, což jsme s manželem rázně odmítli. Nebylo mu ještě ani osmnáct a na dokončení střední školy jsme oba trvali.
Ještě ten den se Adam sbalil a trvalo skoro měsíc, než se znovu vrátil domů. Tady se ale většinou jen najedl, nechal si vyprat a znovu zavítal tam, kde mu dle jeho slov rozuměli. Postupně jsem si všimla, že spolu s Adamem mizí z našeho bytu i hotovost a následně cennosti.
Peníze za rodinné zlato končily v žíle našeho syna
Na syna jsme uhodili a ten ani dlouho nezapíral. Brigády mu prý nestačí, tak se potřebuje zaopatřit jinak. Byl to pro nás šok. Mnohem horší ale bylo zjištění, že cennosti z našeho společného bytu nemizí kvůli hladu nebo značkovému oblečení. Na rukou Adama jsme objevili vpichy po jehlách.
Nejprve zapíral, pak nám ale suše sdělil, že už několik měsíců jede v tvrdých drogách. Přemlouvali jsme ho, prosili, žadonili, ať se přihlásí na léčení, naše snahy ale odmítal. Když zmizely i prsteny a zlaté náušnice po mé mamince a Adamově babičce, dohodly jsme se s manželem, že vyměníme zámky.
Rozhodnutí to bylo nesmírně náročné a emotivní. Dlouho jsem se nemohla smířit s tím, co se z našeho jediného syna stalo a jak nakonec dopadl. Syn se sice občas pokoušel domů dostat, po několika týdnech to ale vzdal. Od sousedky jsem věděla, že žije ve squatu v sousedním menším městě. Telefon, který jsme mu dali k osmnáctinám, samozřejmě zanedlouho „střelil“, takže jsme na něj ztratili kontakt.
shutterstock_1823718242.jpg
O syna jsme definitivně přišli. Nebo ne?
Jak čas plynul, pomalu jsme se začali smiřovat s tím, že jsme o svého jediného syna přišli. Při každém zazvonění telefonu nebo domovního zvonku mi tuhla krev v žilách. Bála jsem se totiž, že je to někdo od policie, kdo pro nás má ty nejhorší zprávy. K ničemu takovému ale naštěstí nedošlo.
Syna jsme téměř pět let neviděli. Vše změnily až jedny, na první pohled docela obyčejné Vánoce. Ty jsme se s bolestivou vzpomínkou v srdci snažili společně s manželem oslavit pokud možno co nejpohodověji. Po společné večeři jsme si začali rozbalovat dárky, které nám Ježíšek nechal pod slavnostně nazdobeným stromečkem. V tom se ozval domovní zvonek.
Nejkrásnější dárek
Návštěvu jsme nečekali, ale zvědavost nám nedala tajemného návštěvníka odmítnout. Jaké bylo naše překvapení, když jsme za dveřmi uviděli Adama! Ten se mi zcela spontánně vrhnul kolem krku a proudy slz všech zúčastněných nebraly konce.
Adama právě propustili z léčebny, kam se dobrovolně přihlásil. Je prý čistý a chce napravit všechny chyby, které v minulosti způsobil. Zprvu jsme samozřejmě příliš optimističtí nebyli, časem se ale ukázalo, že Adam šel vážně do sebe a s nápravou to myslel vážně. Na Vánoce jsme tam dostali ten nejkrásnější dárek, jaký rodiče vlastně dostat můžou,“ uzavírá svoje dojemné vyprávění Eva.
Dítě závislé na drogách je pro rodiče noční můrou. Tady ale nakonec všechno dopadlo dobře…
