Co když ale nejde o vztah snacha vs. tchyně, ale syn a matka? O tom, jak tvrdohlavé mohou být některé dospělé děti, se rozpovídala čtenářka Eva.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která nám ho do redakce zaslala e-mailem. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna – pozn. redakce.
Výrazně starší rodiče
„Martinovi rodiče jsou o víc než 10 let starší než naši. Mému muži ale dali život, domov, vzdělání a lásku. Protože měl tři o dost starší sestry, z nichž ta nejmladší opustila rodinné hnízdo, když bylo Martinovi 12 let, doma vyrůstal prakticky jako jedináček.
Podle svých slov měl klasické a ničím výjimečné dětství. Vždycky si říkám, co by za tohle „obyčejné“ dětství řada dětí dala. Že by se mu doma stala nějaká křivda nebo nepravost, o tom se nikdy nezmínil. Nabyla jsem tak dojmu, že žádné patologické jevy s jeho rodinou a výchovou nesouvisí.
„Vždyť jsme tam byli teď…“
O to víc si stále kladu otázku, proč Martin svoje staré rodiče tak nerad navštěvuje. Nutno podotknout, že bydlíme jen dva bloky od sebe a můžeme se tak vídat bez větších omezení. Když ale navrhnu, že za jeho rodiči zajdeme, odpovědí mi je: „A proč jako? Byli jsme tam teď.“
Martin se dokonce začal vymlouvat ze společných oslav i vánočních setkání, která u nich vždycky byla tradicí a aktivitou, během které se sešla celá rodina ze všech koutů republiky. Martina pár dnů před domluvenou návštěvou rodičů začíná trápit zažívání, záhadně ho začne bolet v krku nebo má zvýšenou teplotu.
„Oni si zvyknou…“
Neustálé výmluvy nejsou příjemné mně ani jeho rodičům, kteří syna vídají maximálně 2x ročně. Když se snažím zavést společnou řeč na skutečný důvod, kvůli kterému můj manžel nechce svoje rodiče navštěvovat, odpovědí je mi: „Však oni si zvyknou.“ Jak tohle může říct syn o vlastních rodičích?
bigstock-cheerful-mature-woman-embracin-419730775.jpg
Protože nedávno tchyně slavila narozeniny, pozvala nás na slavnostní oběd. Manžel nejdříve účast přislíbil, ve smluvený den ale matce psal, že musí návštěvu zrušit, protože mu není dobře a nechce ji případnou nemocí ohrozit. Tentokrát jsem už bouchla a nepříjemná hádka na sebe nenechala dlouho čekat.
Stydí se za rodiče?
Jaký byl výsledek naší výměny názorů? Překvapivý! Martin se prý za svoje rodiče přede mnou i ostatními stydí. Je pravda, že vyrůstali v jiné době a žijí ve své maličkaté bublině, ve které není místo pro koronavirus ani hrůzy války.
Nevedou diskuze o aktuálních problémech, nevnímají je. Mají svůj svět plný výletů, pletení a háčkování a brnkání na kytaru. To ale přece není špatně a jejich syn je za to, že nepodléhají všudypřítomnému stresu a strachu, nemůže vinit.
Martin si ovšem se svými rodiči nemá co říct, prý se stydí za každou vyslovenou větu a považuje je za méně inteligentní. Oba přitom vystudovali vysokou školu, stejně jako můj manžel. Snažila jsem se ho přesvědčit, že půlhodinka nebo hodinka měsíčně ho rozhodně nezabije, na to mi ale odvětil, že nemá smysl ho nutit. Jemu prý stačí, že se vídají 2x ročně a i to je pro něj údajné utrpení.
Můžu za to já!
Co mě na celé situaci vytáčí nejvíc, je skutečnost, že jakmile se s jeho rodiči přece jen potkáme, tchyně využije každé příležitosti, kdy si manžel odskočí nebo není v místnosti, aby mi promlouvala do duše. Vůbec prý nechápe, proč se s nimi nechceme stýkat, mám jejímu synovi domluvit a říct, že jednou bude svého chování litovat. Oni tu totiž věčně nebudou…
Před Martinem ale nic neřekne a já si pak připadám jako mezi mlýnskými kameny. Jeho sestry – moje švagrové – se kterými jsem alespoň já v kontaktu, mi sdělily, že rodiče z absence návštěv syna viní mě. Prý mu kontakt s nimi zakazuji a kvůli mně se jejich jediný syn neuvěřitelně změnil. Nevím, jak z téhle patové situace ven.
Martin je tvrdohlavý a nenechá si poradit. Zároveň mu nechci nic přikazovat, protože na to ani jako jeho žena rozhodně nemám právo, ba ani povahu. Na druhou stranu mě neuvěřitelně mrzí, že se kontaktu s rodiči vyhýbá, což pro ně musí být neuvěřitelně těžké,“ uzavírá svoje vyprávění Eva.
