Kolega a pak svatba
„Miloše jsem poznala v práci. Padli jsme si do oka a stali se nás skvělí parťáci. Zanedlouho jsme pracovní schůzky vyměnili za romantické večeře a začali spolu chodit. Měli jsme dobře rozjetou kariéru a našlápnuto k pohodovému životu. Po roce jsme se sestěhovali a zanedlouho přišla z Milošovy strany nečekaná žádost o ruku. Souhlasila jsem,“ začíná své - na první pohled pohádkové - vyprávění naše pravidelná čtenářka.
Toužila jsem po velké rodině
„Svatba byla pohádková a dodnes na ni ráda vzpomínám. Nikdy jsem se netajila tím, že toužím po velké rodině. Miloš to věděl, ale nijak moje přání nekomentoval. Už tehdy jsem měla zpozornit a se svatbou raději počkat. Nátlak okolí, kamarádky s dvojčaty a neustálé „dobře míněné rady“ a dotazy blízké rodiny: „Když už budeme mít vnoučka,“ mě donutily začít o mateřství intenzivně přemýšlet.
Miloš děti nechtěl
Nebyla jsem nejmladší a vzhledem k diagnózám, které se v naší rodině v průběhu let objevovaly, jsem nechtěla nechávat narození prvního potomka na pozdější dobu. S Milošem jsme se o dětech bavili čím dál častěji. Bohužel moje prosby nedopadly na úrodnou půdu. Miloš děti nechtěl, já po nich ale bezmezně toužila. Začala jsem na svého muže vyvíjet nátlak, za což na sebe rozhodně nejsem pyšná.
Přemluvila jsem ho!
Miloš nakonec s jedním dítětem souhlasil a nám se zanedlouho narodil malý Martínek. Bohužel mu byla poměrně záhy diagnostikována dětská mozková obrna (DMO) a další zdravotní komplikace. Zprvopočátku to vypadalo, že se z Miloše stal pyšný otec, o Martínka se vzorně staral, nadšeně vozil kočárek, když si ale myslel, že ho nevidím, byl zamlklý a smutný. První roky byly extrémně náročné. Oba jsme v noci spali asi tři hodiny. Manžel to po nějaké době nevydržel, opustil ložnici a ustlal si v obýváku.
- Mít děti není povinnost. Tady jsou důvody, proč zůstat bezdětná.
bigstock-woman-with-little-disabled-gir-308278477.jpg
Přivedla jsi na svět kripla!
Aby toho nebylo málo, začali jsme se hádat a vzájemně se oddalovat. Babičky, které si vysněného vnuka tak moc přály, nefungovaly, s péčí o postiženého syna nám proto pomohly. Byli jsme oba neskutečně unavení, vyčerpaní a při jedné z mnoha hádek se to stalo. Miloš mi vyčetl, že jsem si dítě prosadila bez ohledu na jeho přání i zdravotní komplikace v rodině. Nakonec jsem – dle jeho slov – přivedla na svět „kripla“ a zničila nám všem život.
Zůstala jsem sama s postiženým synem
Ještě ten den si sbalil kufry a odešel. Zůstala jsem s Martínkem sama. Několikrát jsem se snažila Miloše kontaktovat, bohužel se nám nepodařilo dát manželství a rodinu dohromady. Náš postižený syn pro něj byl nepřekonatelnou překážkou a zároveň důvodem, proč nás nakonec opustil. V současné chvíli se nacházíme v rozvodovém řízení. O střídavou péči Miloš nemá zájem.
Dítě jsem si sobecky prosadila
V jednu chvíli mě přepadají myšlenky na to, že jsem žila s neuvěřitelným sobcem, na druhou si ale říkám, že tím největším sobcem jsem byla nakonec já. A co hůř, beru si jeho slova stále častěji k srdci. I přes genetické zatížení v rodině jsem si dítě prosadila. Martínka sice mám, je ale postižený a jeho tatínek se od nás prakticky úplně odstřihnul.“
Co si myslíš o situaci, kdy jeden z partnerů dítě nechce, a druhý si ho i přesto prosadí? Dej nám vědět do diskuze pod článkem.
