O svůj příběh se společně s námi rozhodla podělit jedna z našich čtenářek, která přivedla syna na svět císařským řezem. Manžel ale nezareagoval tak úplně podle jejích představ.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která nám ho do redakce zaslala e-mailem. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna – pozn. redakce.
Dlouho očekávaný Kryštof
„Na našeho jediného a vymodleného syna jsme si museli počkat až do mých pětatřiceti let. Předtím jsem sice byla dvakrát těhotná, o obě děti jsem ale poměrně brzy přišla. Společně s manželem jsme po těchto tragických událostech přestávali věřit, že si k nám dítě najde cestu.
Osud ovšem zamíchal kartami a seslal nám do cesty Kryštofa. Byť jsem byla prakticky od čtvrtého měsíce doma na rizikovém těhotenství, nesmírně jsem si tohle období užívala a čekala na našeho vymodleného syna. Rodit jsem měla přirozeně. Když se ale Kryštof odmítal pár dnů před porodem otočit do správné polohy, lékař navrhnul císařský řez.
Rodinná tradice
Z porodu si toho moc nepamatuju. Celková anestezie se mnou udělala svoje. Kryštof byl naštěstí v pořádku a porod proběhl bez komplikací. I když mi bylo líto, že jsem nemohla rodit přirozeně, vše vyvážila radost z toho, že mám našeho vymodleného syna v pořádku u sebe.
Martin se za námi vypravil hned druhý den. V naší i jeho rodině se traduje, že žena by měla za utrpení během těhotenství a porodu obdržet odpovídající „bolestné“. U nás za porod tatínci dávali šperky a obrovskou kytici. Když Martin dorazil bez kytice, byla jsem smutná, ale chápala, že na JIP, kde jsem aktuálně ležela, nikdo s kyticí nemůže.
Dárek si nezasloužím. Nerodila jsem přirozeně
O to větší bylo zklamání, když mi Martin s lítostí oznámil, že s dárkem nemám počítat. Jeho syna jsem totiž neporodila přirozeně a císaře jsem prakticky prospala. Poděkoval mi a tím to haslo. Hormony i lítost udělaly svoje. Z porodnice jsem ho prakticky ještě ten den vyhodila.
Doma se u mě střídaly návaly vzteku, lítost i výčitky. Martin ve mně jednoduše vyvolal dojem, že jsem jako žena a matka selhala. I když se mi po několika týdnech, kdy to bylo se mnou k nevydržení, omluvil, pachuť po „zpackaném“ porodu ve mně přetrvává dodnes,“ uzavírá své vyprávění Jana.
Porod je nesmírně individuální a citlivou záležitostí zejména pro samotnou ženu. Co si myslíš o Martinově chování a jeho vyjádření, že císařský porod vlastně „opravdovým“ porodem není?
