O tom, jaký je život s poporodní depresí a sužující úzkostí, se rozhodla podělit jedna z našich čtenářek. Vlastní dítě pro ni bylo cizí. A ona se bála nejen o něj, ale taky o sebe.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která nám ho do redakce zaslala e-mailem. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna – pozn. redakce.
Dar z nebes. Nebo ne?
„Magdalénku nám seslalo samo nebe. A to ve chvíli, kdy jsme s manželem ztráceli naději, že někdy vlastní dítě mít budeme. Holčička k nám přišla doslova za pět dvanáct a všem nám prakticky přes noc převrátila život naruby. Jako nezkušená prvorodička jsem sice měla ‚načteno‘, osobní zkušenost mi ale dala pořádně zabrat.
Můj porod byl náročný a dlouhý. Na konci jsem už téměř nevnímala a poslední hodiny mám jako v oparu. Omdlévala jsem a přála si, ať už tohle peklo konečně skončí. Když mi ale dali do náruče malou Magdalénku, na bolest posledních hodin jsem dočista zapomněla.
Únava si vybrala svoji daň
Byla jsem ale neskutečně unavená a malá ode mě nechtěla pít. Sestry se mnou téměř nemluvily. Tady mě poprvé dostihly pocity zmaru a úzkostné stavy i myšlenky na to, že zkrátka nejsem dobrá matka a příroda moc dobře věděla, proč nám dítě nechtěla tak dlouho dopřát.
Ani po návratu domů se můj stav nezlepšil. Magdalénka hodně plakala a já v noci téměř nespala. Vyčerpání a poporodní deprese, o kterých jsem dosud neměla ani páru, způsobily, že jsem byla stále protivnější a podrážděnější.
Dítě, které není moje?
Svou frustraci jsem si vybíjela nejen na svém muži, ale také mé milované holčičce, kterou jsem nechávala plakat až do vyčerpání a usnutí, protože už jsem zkrátka neměla na nic jiného sílu ani energii. Postupně jsem se propracovala do stavu, kdy jsem měla strach nejen o sebe, ale i o nedávno porozené dítě.
Připadalo mi, že Magdalénka snad ani není moje. Přišla mi cizí, nebyla podobná mně ani manželovi. Měla jsem podezření, že nám ji v nemocnici vyměnili. To byla samozřejmě hloupost, ale rozházené hormony a poporodní deprese v kombinaci s úzkostí udělaly svoje.
Bála jsem se projít kolem stojanu s noži
V nejhorším období jsem se bála projít v kuchyni kolem stojanu s noži. Měla jsem totiž strach, že bych ten nůž mohla vzít a něco udělat malé nebo sobě. Došlo to do fáze, kdy jsem nemohla spát ani jíst a musela jsem být hospitalizována na psychiatrickém oddělení.
Tam mě dávali dohromady několik dlouhých týdnů. Bylo to nesmírně náročné a bolestivé. Dodnes ale odborníkům, terapeutům a lékařům ze zmíněného oddělení vděčím za to, že mohu žít normální život. Mám za to, že o poporodní depresi a úzkostech i myšlenkách, které mohou ženy sužovat, by se mělo více hovořit,“ uzavírá svůj příběh se šťastným koncem Iva.
Máš zkušenost s poporodní depresí nebo úzkostí? Jak dlouho trvala a co ti pomohlo s návratem do běžného života?
