Co by za obyčejné telefony, do nichž jsme na základce a na střední úzkostlivě sháněli kredit, dali naši prarodiče, když byli mladí a zamilovaní? Možná vůbec nic. Protože kdyby je měli, vyrostla by z nich dost možná generace podobná té naší. A to by nebylo ono. Z obtížné domluvy se ale dalo vyvodit to, že když někdo něco řekl, platilo to. Sejdete se zítra v šest u pošty, nebo se prostě nesejdete, žádná textovka to nespraví. Když jeden z vás nedorazí, bude to hodně nepříjemné. Takže se budete sakra snažit, abyste dorazili.
Příliš mnoho způsobů, jak se spojit
Je v podstatě až nepříjemné, jak snadno můžeme být naháněni, když přistoupíme na všechny moderní mobilní aplikace. Že nám na telefonu pípají nejrůznější messengery, o kterých jsme před deseti lety pramálo tušili, že by vůbec mohly existovat, bereme jako samozřejmost. Jsme k dispozici ve dne v noci. Jsme pořád spolu a v případě partnerů to může být rychlá a velmi krátká cesta do pekel.
Z toho ohromného množství způsobů, jak něco tomu druhému napsat a dát mu najevo, že na něj myslíme, se stává zbraň hromadného ničení vztahů, protože:
- napsat je jednoduché a nezabere to víc než pár vteřin a
- protože odpovědět je taky jednoduché, ale když odpověď nepřichází, dojde k rozladění toho, kdo komunikaci spustil.
A následuje to, co jsem avizovala už v začátku. Formulka „proč jsi mi nenapsal?“ naservírovaná jako předkrm u stolu při večeři není úplně to, co by chtěl utahaný člověk slyšet. Protože dobře ví, že jeho drahá polovička nechce slyšet „protože jsem nevěděl co/neměl jsem ti v tu chvíli co říct“. Když se to opakuje, dochází k frustraci, která může dospět až k rozchodu. Ale osoba, která se stále domáhala vašich odpovědí, bude tvrdit, že se o vás jenom „asi až příliš“ zajímala, přičemž vy jste si to ani trochu nezasloužili.
bigstock-girl-waiting-for-a-telephone-c-74230363.jpg
Další věc je, že když je tak jednoduché se s partnerem spojit, komunikace má tendenci zevšednět a my pak slova bagatelizujeme. Napsat něco je jednoduché, ať už je to vyznání lásky, nebo nadávka v situaci nejvyššího uražení. Napsat dokážeme i to, co bychom jinak člověku neřekli – z úcty k němu samotnému.
Všechny moje domněnky o tom, jak moc si mohou být dva lidé na blízku, ale jen tak virtuálně, mi potvrdila kamarádka, když jednou nad skleničkou vína prozradila, že jednomu ze svých bývalých musela ještě před rokem (když spolu chodili) psát několikrát denně, co zrovna dělá, a když mu náhodou nenapsala do zprávy „chybíš mi“ nebo „miluju tě“, bylo zle a on se jí hned vyptával: „Nechyběl jsem ti? A nemohlas mi napsat, že mě miluješ?“ Dost, takhle to prokristapána nefunguje!
Motýlci v břiše dolétali?
Kdepak, to, co se s námi děje, když jsme zamilovaní, je stejné jako před lety a asi vždy bude. Ale ruku na srdce – vzpomínáš ráda na to napjaté očekávání SMSky od svého miláčka, když mohl tehdy napsat tak dvě zprávy denně, aby mu vydržel kredit do dalšího kapesného? Některé z nás dodnes upřednostňují psaní SMSek před messengery, protože jsou „romantičtější“. Asi jako byly na střední škole milostné dopisy.
Mělo to samozřejmě i své nevýhody. „Vypařit se“ z něčího života bylo tenkrát jednodušší, takže když se s tebou chtěl miláček rozejít, asi si prošel peklem osobního rozhovoru, ale pak jsi o něm nevěděla (pokud s tebou nechodil do třídy nebo jste nepatřili do stejné party). Dnes svoje bývalé pánové i dámy sledují na všech možných sociálních sítích a nedej bože, aby byli šťastnější, než jsou oni sami.
Dopřejme si svobodu a volnost
Jestli máš pocit, že by se ti měl tvůj drahoušek hodinu co hodinu hlásit, abys měla jistotu, že na tebe myslí, skončí to špatně, pokud to on necítí stejně. Žij vlastní život a nech ho žít ten jeho. Sejdete se a o všem si popovídáte – o tom, co kdo z vás dělal, co prožil a koneckonců si svěříte i to, co je nejkrásnější vyřčené osobně – že jste si chyběli a že se milujete.
