„Než se vzdáš/oženíš, tak se ti to zahojí.“
Odřená kolena u tebe byla na denním pořádku? U nás taky. Tolik křiku, krve a štiplavého peroxidu jindy než v mládí nezažiješ. Ne nadarmo se říká, „že nešikovné maso musí pryč". Kdyby to tak platilo taky o špecích, sjížděly bychom koberce po kolenou dennodenně.
„Na tohle ještě máš, mladá dámo, času dost!“
A bylo úplně jedno, jestli šlo o melírované vlasy, reklamu na kondomy nebo noční přespávačku u kamarádky (jasně, že jsme se zdejchly ke „kamarádovi“). Prostě když maminka pronesla tuhle památkou větu, bylo po legraci.
„Dokud to nesníš, nepůjdeš od stolu.“
A přesně v tomhle momentu vznikaly všechny ty averze vůči nevinným a neškodným koprovkám, dušeným mrkvím, houbám a masu. Jak k tomu chudák zelenina a další potraviny přišly, hm? Na to už nikdo z nás nemyslel!
„Počkej, až budeš mít vlastní děti.“
Nelíbila se ti spartánská výchova maminky? Chovala ses k ní neuctivě? Byla jsi drzá, panovačná a odmlouvala jsi? Neboj se nic, protože „tvoje děti ti to jednou vrátí“. A pak se člověk diví, že je mezi námi tolik bezdětných. Co kdyby měli doma takového drzouna, jako byla jejich maminka?
„Počkej, jednou budeš vzpomínat.“
A bylo úplně jedno, jestli ta hláška patřila třídní, která si na tebe nevybíravým zasedla, nebo mělo jít o vzpomínku na bramborové knedlíky, které se mamince jednou v neděli prostě nepovedly. A teď ruku na srdce – vážně sis na tu potvoru ze školy někdy vzpomněla? My ano, ale určitě ne v dobrém.
„Máš doma černocha?“
„Ne? Tak laskavě zavírej ty dveře, ukliď po sobě nádobí, odnes tu tašku tam, kam patří“ – opět variabilně zaměň dle potřeby za spoustu dalších alternativ a variant. Maminky jsme mnohdy a často dosti nevybíravým způsobem pasovali do pozic otroků a uklízeček. Není divu, že nám to pak dávaly občas pěkně „vyžrat“.
„To máš z toho, že nejíš maso.“
Nebo zeleninu, nebo ovoce, nebo rybí tuk nebo třeba droždí. Nebudeme diskutovat o tom, že jíst se má všechno, na druhou stranu je spousta vegetariánů, kteří byli nuceni se jako malí cpát masem vrchem spodem a dnes už k němu nemohou (z pochopitelných důvodů) ani přičichnout.
„Zajímavé, že Lucka má samé jedničky.“
Aha! A najednou si protiřečí! Že jí ostatní nezajímají? Tak proč tě neustále srovnávala se sousedovic Lucinkou, Agátkou nebo autistickým Adámkem? Tohle nám prostě nikdy hlava nebrala. A to většinou ještě tohle lamentování nad jednou dvojkou zakončila větou: „Po kom ty, děcko vlastně jsi?!"
+ 20 bonusových hlášek, které nás točily k nepříčetnosti:
„Já ti to říkala.“
„Mám oči i vzadu!“
„Kdybys mě poslechla...“
„Tak ty bys chtěla, jo? No já bych toho chtěla.“
„Zeptej se táty.“
„Počkej, až tatínek přijde z práce.“
„Podívej se na Leničku, jaká je šikovná.“
„Dej si čisté prádlo, co kdyby tě odvezla záchranka.“
„Chovej se tak, abys nechovala.“
„Až já tady nebudu…“
„Počítám do tří.“
„Proč? Protože jsem to řekla.“
„Vidím i za roh.“
„Říkám to naposledy a už to nebudu opakovat.“
„Takovou ti střelím, že přijdeš s botama od sněhu a s banánem v ruce!“
„Ty dveře mají kliku!“
„Já s tebou krávy nepásla“
„Takhle se se mnou bavit nebudeš! Nejsem žádná tvoje kamarádka.“
„Já ti od zadku neupadla.“
„Jednou nám poděkuješ.“