Je to až k neuvěření, ale dětství se dalo užít i bez řady moderních vychytávek. Samozřejmě jsme o víkendu už od sedmi od rána čekali na pohádky a budili celý barák. Sledovali jsme Pokémony, zpívali si „všechny chytit máš“, ti angličtiny znalejší pěli „Gotta Catch 'Em All“, sbírali jsme nálepky, kartičky a vzájemně si je mezi sebou vyměňovali. Kromě Pokémonů jsme ve velkém odebírali Bravo, Dívku nebo Top Dívku. Kluci sbírali hokejisty, holky zase princezny Barbie. Hráli jsme pogy, ale i bolestivé pupendo a domů chodili s vytlačenou desetikorunou na břiše.
Ve škole jsme samo sebou opisovali, neměli jsme ale chytré telefony, proto jsme si taháky psali ručně. Jeden zlepšovák ale přece jen existoval – propiska, na kterou se dal namotat malý kus papíru s tahákem. Když nás učitelé při podvádění přistihli, dostali jsme nejen pětku z testu, ale taky poznámku, za kterou doma hrozilo pořádných pár facek, zákaz sladkého, televize nebo chození ven.
A když už jsme u toho venku, chodili jsme zásadně na hřiště okolo baráku, ti starší a zkušenější se odhodlali vzdálit a experimentovali s prvními cigaretami. Po nich následovat výprask a nekonečný průjem. Dalšího „šluka“ jsme si proto podruhé pořádně rozmysleli.
A když jsme se zmínili o škole - z učitelů jsme měli vůbec respekt. Sice se za nás už tělesné tresty nepěstovaly, pokud jsme ale domů přišli s poznámkou, oheň byl na střeše. (pozn. redaktorky: Kolikrát se byl můj otec přimlouvat ve škole, ať mi místo poznámky raději paní učitelka jednu „střelí“. Přesto na to vzpomínám v dobrém.)
bigstock-223259323.jpg
Domů se chodilo, jakmile začaly svítit okolní lampy nebo zapadlo slunce. Když jsme měli hlad, rodiče nám házeli svačinu (někteří i Fruiko) z balkonů, případně přidali pár kaček na něco sladkého. A když jsme u toho sladkého – chodili jsme okolo hospůdek a obchodů a hledali poztrácené peníze. Většinou jsme si za ně daný den mohli koupit pár hašlerek nebo lízátko. A stačilo nám to!
Co se týče internetu, ten byl ještě v plenkách. Namísto bleskového připojení nás čekalo připojení vytáčené přes modem a telefonní linku. Jakmile na liště naskočil určitý finanční obnos, museli jsme internet ukončit. Přesto jsme ale stihli surfovat na Alíkovi, ti starší na Lide.cz nebo xchatu, který byl ve školách zakázaný (a přesto jsme tam v hodinách informatiky všichni seděli).
Zbožňovali jsme žvýkačky Pedro s nalepovacími tetovačkami, push pop lízátka, sladkosti Pezz, polárku nebo ruskou zmrzlinu. Zapomenout nesmíme ani na proslulou zmrzku „Kyselý ksicht“, která nejednomu z nás zkřivila ústa v úšklebku. Byla totiž neuvěřitelně kyselá, přesto jsme ji milovali. Kdo si mohl dovolit Magnum, ten byl pán. Většinou jsme ho ale nezvládli dojíst, jak velké a poctivé bylo. A poctivé bylo vlastně všechno – od jídla přes naše odřeniny až po zážitky, kterých jsme v dětství byli svědky.
Jedli jsme ve velkém šťovík, na „venek“ jsme se nemuseli domlouvat přes sociální sítě. Stačilo jenom zazvonit na zvonek a pronést ono magické: „Může Vašek ven?“ a Vašek se záhy objevil ve vchodu. Někdy jsme z rozmaru jen tak zvonili na neznámé zvonky a po zazvonění pelášili pryč. Jaká to byla zábava! Stejná jako prozvánění neznámých čísel. V té době jsme mohli na paušály zapomenout, veškeré naše jmění bylo ukryto v podobě kreditu a plastových kartiček, které nám rodiče čas od času nakoupili.
Doma jsme museli umývat a utírat nádobí, chodit s košem, pomáhat při sobotním úklidu a starat se o mladší sourozence. Neexistovalo odmlouvání. Facky byly na denním pořádku. Mnohem horší než facka byl ale zákaz chození ven. Když jsme se ven přece jen dostali, doma jsme museli být přesně ve smluvený čas. A protože mnozí z nás neměli mobilní telefony, ba ani hodinky, ptali jsme se na čas náhodných kolemjdoucích. A doma jsme byli vždycky včas!
Kromě pogů, kartiček s hokejisty nebo Barbie jsme sbírali céčka a vyhrál vždycky ten, kdo měl průhledné a třpytivé. Milovali jsme antiperle a během týdne sledovali proslulý Kolotoč s Pájou Poulíčkem. Když už byla opravdu krize, koukali jsme i na DO-RE-MI s princem a princeznou. Nenechali jsme si ujít ani Zlatou mříž a zbožňovali program na Silvestra. Nejenže se u nás sešla celá rodina, včetně známých a sousedů, taky jsme mohli koukat do rána na silvestrovské programy, ve kterých exceloval Pavel Novotný s Petrem Nárožným a Ivanem Mládkem.
Když jsme si chtěli poslechnout svou oblíbenou skupinu, čekali jsme v době večerních hitparád u rádia a nahrávali si písničky na kazety. Ti vyspělejší z nás měli discman, se kterým chodili po sídlišti jako páni. O nějakých ipodech nebo chytrých telefonech jsme v té době neměli ani páru. A přece jsme přežili.
Ano, naše dětství bylo jiné, nicméně bychom ho nevyměnili za nic na světě!
Máš to stejně? Napiš nám do diskuze pod článkem!
