Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která nám ho do redakce zaslala e-mailem. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna – pozn. redakce.
Od začátku mi na ní něco nesedělo
„Martin se s Katkou poznal na vysoké škole. Od začátku mi jeho nový objev neseděl. Nedokázala jsem ale říct, proč tomu tak je. Až mnohem později jsem zjistila, že moje tušení bylo správné. Kromě Martina mám ještě další dva syny, kteří žijí spořádaným rodinným životem. Oba mají po dvou dětech a dalšímu přírůstku do rodiny se rozhodně nebrání.
Bohužel můj nejmladší Marťa to má s Kateřinou jinak. Prý se společně shodli na tom, že po dětech netouží, protože nejsou rodinné typy a přivést dítě do tohohle světa by je netěšilo. Na to ovšem mám zcela jiný názor. Martin byl totiž vždycky vychováván ve velké rodině a vedený k tomu, aby tu vlastní co nejdříve založil a opečovával. Mám proto podezření, že ona „dobrovolná bezdětnost“ se zrodila v hlavě jeho Kateřiny.
S penězi na tom nebyli nejlépe
Martin pracuje jako vrcholový manažer v jedné menší stavební firmě. Kateřina je obchoďačka. S penězi to u nich není bůhvíjak slavné. Proto mě zarazilo, že společně plánují svatbu, která je dneska vyjde skoro na čtvrt milionu. A tak se jednoho dne u našeho prahu zjevil Martin s prosbou o finanční pomoc. Prý nám vypůjčené peníze vrátí ještě před tím, než si řeknou ano.
Mají prý už domluvený termín obřadu a restaurace, kde se bude konat, vyžaduje nemalou zálohu. O zálohu si řekli i ve floristice, kde jim budou vázat svatební výzdobu. A šaty nevěstě zadarmo taky neušijí. Ve finále si tak Martin chtěl půjčit skoro sto tisíc!
Svatba, která nemá sebemenší smysl
O situaci a synově prosbě jsem měla jasno vcelku rychle. „Nedáte mi vnuky? Nemá smysl se brát. Proto ode mě žádnou pomoc nečekejte,“ sdělila jsem bez okolků synovi. Ten s mým vyjádřením očividně nepočítal a byl poměrně zaskočený. Beze slova odešel a o pár týdnů později mi jen stroze oznámil, že svatbu museli odložit na příští rok.
Osobně je mi úplně jedno, co si o mně nastávající nevěsta pomyslí. Já o ní mám celkem dost jasno. Jejím hlavním údělem je povít mému synovi dítě a mně vnuka! Jinak o ní nemám sebemenší důvod přemýšlet jako o plnohodnotné ženě. Možná mě za moje názory odsoudíte, jsem ale stará škola a jak se říká – starého psa novým kouskům nenaučíš,“ uzavírá svoje vyprávění Patricie.
Mají (pra)rodiče nárok na vnoučata? A lze je vůbec vydírat přes peníze? Co si o tomhle názoru myslíš ty?
